Takový velký dítě my už máme doma, to není možný. Fakt ne. Už není ani trochu miminko. A je to teď strašně prima většinou, protože už se umíme na spoustě věcech domluvit. Už na té druhé straně někdo přijímá a chápe… ne 100 % případů a taky dost často záleží, jak se jí chce to chápat/pochopit, ale většinou to funguje.
Jsou to teď pořád velké skoky, co se dějí. V komunikaci, v režimu, spaní. A mně se konečně tak nějak ulevilo, to píšu úplně otevřeně a upřímně. Doteď jsem měla pocit, že když něco o minutu nestihnu tak, jak si to přeje Jasmínka, tak jsem posrala – s prominutím – jí i sobě celej zbytek dne.
- Nedáš spát přesně v TU chvíli, tak už neusne, nebo je protivná, nebo usne později a pak neví, co s dalším spánkem, nebo usínání trvá hodinu.
- Nedáš jídlo přesně v TU chvíli, tak ji pak bolí bříško v noci, nebo je protivná, nebo se v noci budí víc na mlíko.
- Usne ti omylem v 19:00 v autě, když jedeme od našich a i když jí po 5 minutách vzbudíš, tak máš zadělaný na veselý večer do půlnoci nebo největší protivnost na světě.
- Potřebuješ jít nakoupit a netrefíš na minuty přesně ideální dobu a konstelaci a odcházíš bez nákupu.
- Potřebuješ se přepravit v autě jindy, než v době spánku, takže posloucháš celou cestu hysterii zezadu, na kterou nepomáhá nic.
- Hodinu uspáváš, aby se po 20 minutách spánku vzbudila.
- Chce spát dlouho, ale po 20 minutách ji někdo omylem vzbudí a je protivná do konce dne.
atd atd atd.
Tohle je tak nějak teď pryč. Jasnýýý, stane se blbej den, kdy se nám něco z toho nějak povede…respektive nepovede. Ale není to najednou takový drama. Většina věcí se dá vysvětlit, většinou se dá Jasmínka něčím zabavit, uklidnit, rozptýlit. Ale zas jako pár záchvatů během týdne bývá, ale není to třeba 10 x za den 😀 !!!
Spánek
Spánek je přes den v 98 % případů jeden, většinou hodinu až hodinu a půl. Což je příjemné. Mohlo by být víc, některé děti spí i tři, nebo pořád spí dvakrát, ale já jsem s tímto nadmíru spokojená. Vybavuju si doby, kdy jsem chodila uspávat 3 krát, chodila jsem půl hodiny, aby na 20 minut usla, než jsem stihla dojít na kafe nebo k lavičce, tak už byla vzhůru.
Spát se chodí kolem 9, i když spí přes den třeba jen tu hodinku, tak dřív nejde. To má spíš nějakou krizovku kolem 7, ale spát jde stejně kolem 9. Vstává většinou teď kolem 7, ale občas v 6 a občas až v 8. Poslední čtyři noci se budí na mlíko jen jednou v půl 4, doteď se budila dvakrát, ale nebyla to nějaká krize, prostě dvakrát se uvařilo mlíko, to jsme jí šupli do postýlky a spala dál. Občas se vzbudí a chce za náma do postele, což jí vždy umožníme. Někdo je v tomhle zásadně proti. My rozhodně ne, naopak. Jasmínka není moc kontaktní tvoreček, ráda spí ve své postýlce, nechce se tulit nějak, nechce hladit a když jo, tak si o to sama řekne. Takže když si sama řekne, že chce za námi, tak víme, že jí něco trápí. A to je jedno, jestli je jí jen smutno, nebo jsou to zuby, očkování nebo něco jiného. Prostě si lehne za náma a spokojeně spinká až do rána.
Chození
Chození se u nás pořád neděje. Byly jsme i u fyzioterapeuta a všechno je v pořádku. Je prý moc šikovná, má správné návyky, hezky sedí, stojí, obchází, vstává a je to tedy jen otázka času, až získá jistotu, stabilitu. Má slabší bříško, což je pravděpodobně tím, že nevydrží na zádech ležet ani 5 vteřin. I přebalování děláme ve stoje. I když posledních pár dnů se nám daří domluvit i na přebalení. No ale zpět – tím, jak neleží na zádech a nekope nohama, tak neposiluje tolik bříško, takže je v oblasti kyčlí a bříška taková „tanečnice“ a to ona navíc tanytany dělá moc ráda a kdykoliv zaslechne dvě noty. Žádné cviky nám ale nedal, že to přijde všechno samo ve správný čas a že je to klasická Gaussova křivka. Většina dětí chodí mezi 12-14 měsícem, některé v 10, některé až v 18. Od 10 do 18 je to všechno v pořádku a nic se s tím nedělá. Tak čekáme 🙂 :D.
Oblíbené činnosti
Nejoblíbenější v tomto ročním období je písek a bazén, případně brouzdátko. To jsou dva TOPy. Potom má Jasmínka ráda knížky, jakékoliv o zvířátkách a pak ty hejblátkové Svojtka. To vždycky i přijde na pomazlení s knížkou a chce si číst. Buďto já ukazuju a ona říká, nebo ona ukazuje a já říkám. Bohužel jak jsme letěli na Krétu, tak se naučila, že na tabletu je taky zábava, takže jakmile vidí tablet, tak už ho chce otevírat a frčet hry tam. Já vím, některé mámy by mě ukamenovaly. Máme tam celkem rozumné, interaktivní věci, zase zvířátka, která dělají zvuky atd, občas to přijde na řadu. Snažíme se to minimalizovat, ale že bych jí to zakazovala úplně, to se říct nedá. Občas jsem ráda, že si lehneme na gauč a chvilku šušníme zvířátka a já si můžu natáhnout břicho. Jestli se kvůli tomu budu jednou v pekle vařit, nedá se nic dělat.
Jídlo
Jídlo jsem nějak přestala řešit. Jasmínka nějaký velký jedlík není a možná ani nikdy nebude. Jednou za čas udělá radost, že něco fakt zbaští hezky a říká u toho mňamimňami. To se pak chvilku tetelíme. Ale jeden den je tak a druhý jinak. Jeden den je schopná napráskat všelico a druhý klidně vydrží celý den nic nejíst. Ty sklničky u nás moc nefrčí, ani kapsičky. Spíš to co jíme my, to je atraktivní. Nejradši má všechno ovoce, vývar, rýži, semtam nějaké maso, chleba, sýr, šunku, vajíčko. Co nesní vůbec jsou brambory. Jogurt nebo kaši si taky nedá s chutí, ani kdyby to bylo s marmeládou, aby jí člověk přilepšil. Kdyby se ale celý den měl jíst jenom meloun, meruňky a nektarinky, tak by se jí to líbilo.
Příprava na sestřičku
Strašně se to blíží, ale zatím tomu všemu necháváme volný průběh. Může to být za dva měsíce, může to být trochu dřív nebo trochu později a my si neumíme představit, jak na tom Jasmínka bude. V některých věcech dělá opravdu velké pokroky ze dne na den, jinde to jde zase pomaleji. Pár věcí jsme přizpůsobili, nebo to tak nějak plánujeme.
Dvojkočárek máme objednaný.
Jasmínce jsme koupili malou panenku – MIMI, se kterou si ráda hraje. Říkáme jí, jak se dělá pssst, když miminko spí, že má dudlíček, že se dělá malá, dává se pusinka atd. Jenže samozřejmě pak jí nasadí na tahací želvu a tahá jí na provázku po bytě a s miminkem je velká sranda, tak si jen říkáme, aby pak nebyla zklamaná, že s opravdovým mimi taková sranda není.
Jasmi ví, kde je mimi, že v bříšku a jak se jmenuje, i když vyslovit to neumí :). Ale jak to je v té její hlavičce poskládané, že mimi je panenka a mimi jsou děti v kočárku a mimi je i v bříšku, to těžko říct.
Plánujeme přestěhování do postele do vedlejšího pokoje. Postel čeká ve sklepě. Ta krásná domečková. Čekali jsme až začne hezky chodit, aby si uměla slézt, vylézt, ale to se nějak neděje. Nicméně postýlka je nízká a slézat/vylézat už umí Jasmi, navíc jsou tam udělané i zábrany ze všech stran, snad nějak nebude náměsíčná a nevypadne :D. Tento víkend ji složíme, aby měla pár týdnů na to si zvyknout, že má svoji postýlku ve svém pokoji a že je to ok a že to není tak, že jí mladší sestřička ukradla místo v JEJÍ postýlce.
Co nejde vůbec tak je nějaká Jasmínčina samostatnost. Možná to zní vtipně, ale myslím to tak, že si neumí ani minutu sama hrát, ani sama nechce být. Má teď takové srandovní mamiiiii období. Pořád je mamiiíííííí. Všechno já musím povolit, schválit, dát, udělat. Nikdo jiný. Když jí někdo podá rohlík, tak je mamíííí, dá ho mně, ať jí ho dám, nebo aspoň musím potvrdit, že ano to je rohlík a můžeš si ho vzít. Když sedí na písku a já kousek dál, tak pořád ověřuje „mamíííí“, že jsem tam a dívám se. A tak podobně. Když jí necháme v pokojíčku s milionem hraček, knížeček, tak je do 30 vteřin tam, kde jsme my. Prostě nebude si tam hrát sama. Raději mi bude fňukat pod nohama když vařím a pobrekávat ať ji vezmu do náruče, když uklízím, nebo brečet před záchodem. Ale sama nebude ani chvilku. Když se to stane…. to je tak jednou za týden na 2 minuty, tak jsme z toho v šoku vždycky a nenápadně se jdeme dívat, co se stalo. Tohle pro ni asi bude náročný, protože jakmile se narodí sestřička, tak občas bude muset být „sama“ – když budu kojit, přebalovat atd. Zatím ale vyžaduje 100% pozoronost. Bart mi říká ať jí nechám fňukat, že si musí zvyknout, žee fňuká jen tak, že jí nic nechybí. Jenže to nejsem já. Já to neumím. Nechci ji rozmazlovat, ale zase mi nepřijde, že k něčemu vede to, že ji nechám fňukat nebo zuřit. Stejně si nepůjdu lehnout na gauč k telce a nebudu z vedlejší místnosti poslouchat nářek. Jestli si na to má nějak zvyknout, tak asi až přijde na svět mimčo. Nevím, možná to pak bude brát úkorně, ale jinak to asi stejně naučit nejde. Jestli jde, napište mi, budu ráda 😀 :).
