Původně měl být tenhle článek o Colours a o cestování s dítětem. Jenže mě už přes 10 dnů trápí úplně jiná věc a musím vám to napsat.
První projevy bojkotu
Začalo to docela nevinně. Říkala jsem si, že potvůrka malinká začala používat tu její bezzubou dáseň k tomu, aby mému prsu vzkázala, jak moc ho miluje. A tak se s ním dlachnila, mazlila až jsem ji několikrát důrazně musela říct, ze tento druh lásky neakceptuju. Jenže prd láska. Zlatý voči.
Začalo se to stupňovat. Zuření u každého kojení. Pouštění prsu a zase chytání, vytahování prsu až k sousedům, zaklánění hlavy, dělání luku, mostu, kopání, kousání, brečení i s prsem v puse, škrabání a štípání rukama (ty jsem zaměstnala hračkou nebo korálema). Nejhorší v poloze na klíně – tedy při kojení venku vždy a na kojícím polštáři i doma. Myslela jsem, že ji nějak stlačuju bříško, nebo že ji trápí prdíky. B. zase říkal, že blbě dýchá. Paní, co mi štelovala nosítko zase říkala, že mám zkusit kojit ve vertikále, že už se jí ty větší objemy mlíka špatně polykají v jiné poloze…
Jiná poloha?
Je pravda, že ve vertikále (díky bohu, že už mám nosítko) je to trošku lepší, ale zaprvé na to nemám pokaždé oblečení, abych kojila v nosítku (mikina, triko bez výstřiku, šaty se zipem blbě…), zadruhé nejsem tak zběhlá – prso mi pak kouká všude, já se jí to snažím nacpat zpátky do pusy, u toho hysterák, já zpocená až na zadku. Zatřetí nemám to prso tak velké, takže s ním nějak extra kroutit doprava doleva nahoru nemůžu. Musím u toho úplně změnit nastavení nosítka, a to celé mě dost štve a stojí tak minimálně rok života.
Trošku lepší to je i při kojení vleže, jenže pokud někde jsme – jakože jsme třeba byli na Colours a teď zas nechceme být celej den zavřený v teplým bytě… tak je to trošku problém. Navíc je to opravdu jen trošku lepší, ne o moc.
Krize a moje dilemata
Jenže včera to byla fakt krize. Možná taky kvůli tomu, že jsem měla narozky a říkala jsem si, že to bude hezkej veselej den, kterej si užijeme. Místo toho jsem v půl 5 chodila po Lužánkách se řvoucím děckem, měla v sobě 3 kávy a slzy v očích. Normálně bych brečela jako kůň. Jenže já vypadám hrozně když bulím. Krom toho, že se mi rozmaže všechna ranní snaha před zrcadlem, tak jsem i strašně rudá, natečou mi oči a vypadám, jak kdyby mě kousl sršeň do ksichtu. A to bylo tak nějak to poslední, co bych ve svůj narozeninovej den ještě chtěla.
Do toho jsem nevěděla, jak často jí dávat. Ve výsledku to vychází tak na každou hodinu (krom noci). Protože vždycky párkrát cucne, pak už nechce a když pak fňuká a je nevrlá a nejde to zastavit ničím jiným, tak si zas za hodinku říkám, že asi má přece hlad, když skoro nic neměla tu minulou hodinu. A takhle vlastně celej den. Do toho začne blinkat, protože má ten reflux žejo a míchání dávek mlíka po hodině jí dělá na ten žaludeček fakt blbě. A to jí navíc ještě asi v tom břichu tlačí. Nebrečí i kvůli tomu? No nevím. Kolotoč.
Konečně vím, o co jde
No, takže jsem vytočila laktační poradkyni a ta se mi snažila zasadit smrtící ránu svojí odpovědí na můj 5 minutový monolog popisující, co všechno se u kojení děje a neděje. „No těžko říct takhle po telefonu, to může být cokoliv. Rostou zuby, dostala jste měsíčky, ale taky cokoliv jiného.“ Aha… Tak tohle mě nenapadlo. Že to může být COKOLIV. „Musíte přijít osobně a já se podívám, jestli dobře držíte dítěti hlavičku při kojení, aby se nevysmekávala.“ WTF? Držím ji 4,5 měsíce stejně! Cítím, že v tomhle asi ten point nebude.
Tak píšu kamarádce. Má dva kluky. Rok a půl od sebe. Je to hrdinka. Vážně. „To znáám! To je klasickej bojkot kojení. Najdi si to.“ Tak hledám. Takhle se to vážně jmenuje. Terminus technicus. A jsem překvapená, kolik toho najdu. A všechno sedí. Jediné, co se pořád moc nevím, je PROČ. Píšou – měsíčky, teče menším proudem, míň mlíka. Nevím. Měsíčky ne, mlíka mi přijde pořád stejně, proud úplně neposoudím. To je fuk.
A teď jak z toho ven
- Snažím se být doma a v posteli co nejvíc. Natahám tam všechno. Knížky, hračky, pohádky, písničky. Prso taky s sebou. Povídáme se, čteme, zpíváme a když má Jasmi „chuť“, tak baští kdykoliv se jí to zalíbí. Doma je to samozřejmě zlatý v tom, že kolem není sto lidí, kteří koukají, že to dítě asi týrám, když takhle ječí. Moje bradavka nekouká na chodník atd.
- Ale tak nějak nejde být jen doma, Jasmi navíc není zvyklá usínat přes den doma (povede se to tak jednou za týden :D), a tak když vyrazíme ven, na kojení jí dávám do nosítka.
- Přikládám jí víc. Co jsem tak četla, doporučují to. Zaprvé kvůli mimču, zadruhé kvůli laktaci. I když prostě kus vždycky vyblinkne – co se dá dělat.
- Víc odsávám, aby ta laktace běžela.
- Před tím, než jí dám prso do pusy vždycky trošku ostříknu, aby tam nebylo to přední řídké mlíko, které jí tak nějak vadí asi nejvíc, aby to už hezky teklo. Šplíchnu jí to i do pusy, aby se tak nějak chytla.
- Vysadila jsem dočasně tabletky, které jsem začala brát na podporu růstu vlasů, kdyby to náhodou bylo tím.
- Piju kojící čaj.
- Jím Feminella Hereditum – už od narození malé.
- Dávám zase kapky na prdíky – Espumisan a Babycalm.
- Jasmi neumí z lahve (neumí ani dudlík). Zkoušela jsem, ale neví, co si s tím počít a určitě to nijak nepomáhá.
- Zvažovala jsem už začít příkrmy. Jenže začíná se jednou lžičkou v poledne a k tomu se stejně standardně kojí, takže to by nás asi nespasilo. Navíc se bojím, že by jí to spíš mohlo zacpat a udělat zle, když teď těch tekutin má míň. A když ta lahev nic…
Závěrem…
Ještě nemáme určitě vyhráno. Je to boj a nervy, ale snažím se to brát sportovně – včera mi to vyloženě vyšlo na jedničku – HAHA. Ne vážně. Já na tom kojení asi tolik nelpím. Jsem za něho neskutečně ráda, to ano. Navíc je to pohodlné, krásné, ale pokud to nepůjde, tak zkusíme něco jiného. To se stává. Asi je to i tím, že kolem mě většina kamarádek nekojí a děti normálně žijou, rostou, jsou spokojený. Zadruhé sama jsem se kojila do 6 nebo 7 měsíců, takže očekávám, že může být klidně stejný průběh. Aktuálně Jasmi jinou možnost než kojení, nemá. Takže to budeme muset zvládnout a uvidíme, co potom. Píšou týden – to už bylo. Někdy i 14 dní – to už skoro je. Tak třeba se z toho kruhu vymotáme…. a pak zas přijde něco nového.
