Tak jsem to konečně sepsala, moc se k tomu ve vzpomínkách nevracím, stejně jako k těhotenství. Pro mě během těhotenství moc světlých a příjemných bodů nebylo. Porod to 9 měsíční trápení aspoň ukončil. Ale ještě když jsem ležela na koze a Jasmínku jsem měla na břiše, tak jsem Bártovi řekla, že bych do toho šla znovu. Ten se tomu směje ještě teď, asi to muselo být roztomilý.
Pátek 2. března 2018
Jdu zas na kontrolu. Malá už 14 dní nepřibrala ani nevyrostla. Je obava, že by mohla mít nedostatek živin, špatná placenta, pupečník, málo kyslíku… Sice se vše jeví z Doppleru OK, ale moje těhotenství už delší dobu úplně OK nebylo, a tak se pan primář rozhodl takhle.
Je to zvláštní. Nikdy jsem si to nepředstavovala tak, že budu vědět, kdy se moje dítě narodí, že Jasmínce řeknu, hele tak 9. je tvůj den a potkáme se venku. Zároveň jsem si nepředstavovala, že mi budou porod vyvolávat, to mě vlastně ani nikdy nenapadlo, jelikož jsme se posledních 8 týdnů snažili ji v bříšku všemožně udržet. Jenže právě díky tomu i všemu ostatnímu – například jak jsem se poslední týdny cítila, jsem věděla, že indukce bude prostě dobré rozhodnutí. Prostředí v bříšku jí už nic nedávalo. Pro indukci jsme se rozhodli 38+0, i když já jsem měla v průběhu těhotenství tolik termínů porodu, že už ani nevím, ale takhle to bylo napsané. 38+0 už by mělo být mimčo dostatečně upečené a připravené na příchod.
Chvilku přemýšlím a váham, jestli ano nebo ne. Naši jsou gynekologové a porodníci, takže jim samozřejmě hned volám. Říkají, že určitě jo, že do toho mám jít tak, jak mi to pan doktor řekl, že on na to má nejlepší čich a má nejlepší zkušenosti. Takže poslední, co slyším a co si pamatuju „Pokud neporodíte do týdne, tak se tady v úterý potkáme na monitoru a ve čtvrtek přijdete ve 14:00 na příjem. Odpoledne dáme jednu tabletku, večer druhou a ráno ještě možná třetí a v pátek se malá narodí.“
Slyšet tohle bylo tak strašně zvláštní…. v pátek se malá narodí. Jaká malá? To jako Jasmínka? Naše? Ta v bříšku? Jakože faaaaaaakt? Mám trochu slzy v očích. Ani nevím proč. Jestli z toho šoku, z radosti, ze smutku. Asi prostě jen tak. Jsem těhotná. Ještě pořád. Můžu mít slzy kdykoliv se mi zamane.
Víkend 3. a 4.3.2018
Moc si to nepřipouštím, pořád si říkám, že máme do pátku týden a že využijeme všechny možné -babské- rady, aby se malá vypravila ven sama. Jenže – to už jsem taky psala – ona už chudinka dostala v bříšku tolik pokynů a impulsů, že je mi tak trošku jasné, že se asi sama neodšprtne :D. Příští týden jdu i na akupunkturu, aby se jí lépe chtělo, ale beru to tak, že mi to pomůže i psychicky a že třeba i v pátek to všechno půjde lépe a rychleji.
Úterý 6.3.2018
Monitor standard, nic se neděje. Nerodím a asi ani do čtvrtka neporodím. Takže platí čtvrtek sraz tady.
Čtvrtek 8.3.2018
Dopoledne
Den žen a já jdu dobrovolně do porodnice. Zabaleno mám, chvějou se mi ruce a všechno. Nemám strach. Jenom prostě. Já jdu rodit… chápete to někdo, co se děje. Jdu rodit a vím o tom. Vím o tom, že se nám brzo narodí Jasmínka. Nemám kontrakce, neodtekla mi voda, jsem pořád prostě jen těhotná a přitom už jedu rodit. No tyyyvole!!!! 😀
14:00
Bárt mě veze do porodnice, točí mi monitor, dávají mi košilku a vedou mě na můj pokoj. Bárt jede zpět do práce, je zákaz návštěv, takže se mnou nemůže být. „Zavolám ti zítra až půjdu rodit, ať přijedeš.“
17:00
„Jdu si“ pro první tabletku. Je to trošku nepříjemný, trochu to zabolí, ale ježišimarja, zachvilku budu rodit, takže mě tohle asi nemůže bolet žejo. Koukám na seriály. Čtu si nějaké knížky. Nic mě ale nějak moc nebaví, ale zabíjím čas. Nervozita opadla.
20:00
Druhá tabletka. Dokoukám ten seriál žejo…
21:00
Jeee tak asi… nedokoukám, to asi nepůjde. Setřička říkala, že kdybych měla velké bolesti, ať si přijdu pro něco od bolesti. Ale mám velké bolesti? Jako bolí to strašně moc, ale co když je to normální. Řekla mi, že ať si dojdu proti bolesti, kdybych nemohla spát. No s tímhle rozhodně v žádným případně nemůžu usnout, vždyť to bolí jako prase. Bolí mě v kříži, bolí mě podbříšek, je to jak nejhorší menstruace v životě, kontrakce to nejsou, bolí to pořád.
21:30
Jdu za sestrou, že už to asi teda nevydržím.
Počkejte, natočím vám monitor a prohlédnu vás. No jeee vždyť vy máte jednu kontrakci za druhou bez pauzy, takže proto vás to tolik bolí. Tak pojďte za mnou na porodní box a zavolejte manželovi, že může vyrazit.
Cooo to jakože už? Jdu na pokoj a beru celej kufr s věcma, který potřebuju. Sestra se na mě dívá a říká, že se to tam určitě nikam nevejde… jenže já ty věci všechny potřebuju. Teplé ponožky, olejíčky, anistresové kapky a spreje, aromalampa, reproáček na hudbu, svačina pro mě a pro manžela, hroznový cukr, termofor, červený ručník, špunty do uší…. Vždyť to psali na internetu a říkali nám to na kurzu, tak jak že nevejde!!! Vejde! Dám to pod postel.
22:11
Lási?
Můžeš pomalu vyrazit
Už jdu na porodní sál
Máš čas, bude to ještě asi na dlouho, ale už mám kontrakce po 3 minutách a už si mě tam nechají, můžeš tu být se mnou, jestli chceš.
22:12
Wow
Jedu
23:59
Bárt přichází na sál za mnou. Až za pár dnů mi došlo, že to trvalo skoro dvě hodiny, ne že by to byl problém, spěchat fakt nemusel, ale ptala jsem se ho, co jako ty 2 hodiny dělal. Všechny věci jsem měla zabalené já, on nic nepotřebval. Nic jsem nedělal. Já jsem byl úplně paralyzovanej, chodil jsem zmateně po bytě a nevěděl, co mám dělat. 😀 😀 😀 😀
Pátek 9.3.2018
Noc probíhá v duchu. Kontrakce po 3 minutách, ale já se neotevírám. Jdu si dát sprchu proti bolesti. Kontrakce se úplně zastavujou, takže se neotvírám už vůůůbec – čekáme na rozběhnutí znova. Zase se to rozjíždí. Bolí to fest. Já se pořád neotvírám. Sprcha. Klistýr. Zastavuje se to. Chvilku to vypadá, že budu rodit za hodinu, chvilku, že asi nikdy. Posloucháme Dana Browna Počátek – audioknihu. Ležíme na posteli. Bárt spí, já poslouchám a funím si. Občas jsou ty kontrakce velké a bolavé, občas zase nic. Vlastně jsem trochu naštvaná, když nejsou velké a bolavé, protože vím, že se to tím zdržuje. Říkám si, že jestli se takhle pomalu budu otvírat ještě dlouho, tak se Jasmínka narodí v sobotu 10.3. a aspoň bude nějaké překvapení.
7:00
Třetí tabletka. Otevření stále nic moc. Nepamatuju si už kolik prstů bylo kdy, ale bylo to prostě málo :D.
9:00
Kontrakce pořád po 3 minutách, ale prostě se to nechce otevřít, čípek tam drží jak přikovanej, přitom už před 8 týdnama říkali, že už tam skoro není. Mám hlad, mám žízeň. Moc nepijte, nejezte, kdybychom jeli na císaře. Tyvole tak na co jsem si balila ty svačinky. Posloucháme hudbu, na nic jiného moc nemám chuť, náladu. Ležím na boku a dýchám. Nechci skákat na balonu, nechci masírovat. Když mi měří kontrakce, tak jim to moc nic neměří. Mám tak malý břicho a v něm tak malý dítě, že to tam asi dlouho neměli. Takže při kontrakci mi to píše třeba TOKO 25, bezpečně vím, že mám TOKO tak 150.
11:00
Jdou mi prasknout vodu. Zní to vtipně, je to tak. Zvláštní pocit, jak ta voda teče, kdo nezažil, nepochopí.
11:10
Začíná to být hodně hodně moc bolavý. Musím být trpělivá, protože se otvírám opravdu hrozně pomalinku.
nevím kolik je hodin
Byla tam sprcha. Pak jsem poslala Bárta, ať řekne sestře, že chci Epidural. Bárta posílají pryč. Píchají mi Epidural. Moc o sobě nevím, už je to fakt masakr. Setřička kontroluje a najednou jsem otevřená na porod. Prý už jen chvilka a bude to. Ježiš tak to asi fakt bude ještě dnes.
Jdu si lehnout na kozu. Bárt mi drží ruku. Tlačím. Tlačím blbě, protože u toho dýchám. Na druhou stranu tlačím poprvé, takže se to dá omluvit.
Už je tam hlavička, Jasmínka moc vlásků teda nemá – říkají. Už jenom dvakrát a bude to.
Ještě to bylo tak minimálně 20x, nakonec musel přijít nástřih, Jasmi se tam sekla a nechtělo se jí.
13:59
Je tady s náma. Dávají mi ji na břicho, tedy spíš úplně dolů, protože má tak krátkou pupeční šňůru, že daleko nedosáhne. Aspoň se vysvětlilo, kde byl problém, ta šňůra měla asi tak 25cm, jen pro info – standardně by měl mít pupečník 35-70. Placenta byla spíš placentička. Ale to už je teď úplně jedno.
2490 g a 48 cm čisté lásky
Sečteno podtrženo
Porod je prostě porod. Je to nefér, někdo má za 2, 3 hodiny po všem, někdo se trápí dlouhé hodiny. Někdo chce nejvíc přirozený a přírodní, jiný se bojí bolesti, nebo má snížený práh bolesti a chce všechno za každou cenu.
Můj mindset byl takový – nikdy jsem nerodila, nevím, co je to porod, nevím, co budu chtít a jak to budu chtít, nevím, jak to bude probíhat, jak to bude bolet. Neměla jsem žádný porodní plán a neměla jsem žádné přání. Všechno jsem nechala plynou a běžet.
Chodila jsem na předporodní kurzy, které mi strašně pomohly v tom, že vím, jak to zhruba bude probíhat, vím, co můžu, vím, co mi pomůže, vím, co se může stát atd. Navíc jsem se zbavila nějakých zkreslených představ, které jsem měla ani nevím odkud, asi ze seriálů a z diskuzí atd. I když dcera porodníků, spoustu věcí mě překvapilo. Porodní kurz je – jak říká správně Bart – takový kurz první pomoci. Jasně, že pak když máš někoho najednou oživovat, tak nevíš přesně co a jak a máš strach, ale něco si vybavuješ, víš, co můžeš a co naopak nesmíš. Někdo ten pocit jistoty a vědomí nemá rád. Raději nechce vědět a chce čekat, co bude. Já jsem byla ráda, že vím. Byla jsem díky tomu hodně trpělivá, dařilo se mi i docela dobře zvládat bolest několik hodin v kuse.
Spousta holek se mě ptá na Epidural a občas v zápětí dodává, že by si ho nikdy nenechaly dát. Naprosto v pořádku. Já vím, že nebýt Epiduralu, Jasmínka by se narodila císařem. Posledních pár hodin měla už tak mizerné ozvy, že se chodili radit vždy za dveře, co s tím. Já otevřená na dva prsty, nebo kolik a Jasmi už se tam nelíbilo. To samozřejmě v tu chvíli nevíte, neřešíte, máte špatnou rozlišovací schopnost, zkreslené vnímání. Já jsem tyhle diskue opravdu ani nezaregistrovala. Tohle mi řekl Bárt až po porodu. A já jsem byla i na toho císaře připravená, opravdu byla jsem připravená na všechno, jenom aby se Jasmínka narodila zdravá a v pořádku. Nakonec Epidural pomohl, abych se stihla otevřít, abych si odpočinula. Někdo vám řekne úplně opačnou zkušenost.
Další častý dotaz – kde jsem rodila a jak jsem byla spokojená. U Milosrdných bratří v Brně. Byla jsem spokojená nejvíc. Rodila bych tam znovu.
Tatínka u porodu – za mě rozhodně ano. Někdo se stydí, bojí. Za nás určitě nejsilnější společný zážitek. Byla jsem strašně ráda, že tam mohl být se mnou od začátku do konce. I když pro něho to muselo být mnohdy těžší než pro mě. Bezmoc, kdy své ženě nemůžete nijak pomoct, kdy nevíte, co bude. Vaše vnímání není rozostřené bolestí ani hormony. Já jsem Bárta třeba i pokousala. Měla jsem takovej antistresovej balónek, kterej jsem mačkala, takový ten pichlavý tvrdý, mačkala jsem ho a kousala. Pak mi ho vzali, ať netlačím do balónku, ale do dítěte… a Bartova ruka byla tak nějak – po ruce.
Co se týče celého nabaleného kufru. Myslím, že jsme z něho vytáhli jenom reprák. Nic jiného jsem nechtěla nebo nemohla.
Jídlo jsem měla až tak ve 3, v půl 4. Bezlepkové nudle s tvarohem a cukrem :D. Přišlo mi vtipné, že jídlo, které jsem měla naposledy na základce si dávám po porodu své dcery.
V kurzu nás učili hodně poloh na jednotlivé porodní fáze. Já jsem celou první a druhou dobu porodní byla na boku v posteli. Párkrát ve sprše na míči. Na finální fázi tlačení jsem šla na kozu. V tomto jsem byla celkem úsporná :D.
To je asi vše. Každý porod je jiný, stejně tak jako my i naše děti jsme individua.
