Jsem těch dojmů z tohodle šestinedělí a ze srovnání tak moc plná, že jsem si říkala, že by bylo škoda to nesepsat. Vlastně až tohle šestinedělí mi umožnilo zhodnotit finálně i to první. Já jsem tehdy psala článek, dokonce dva články o šestinedělí a nedávno, když jsem si je četla, říkala jsem si, že bych se pod to krví podepsala… ale jen za to minulé šestinedělí. Tohle bylo prostě úplně něco jiného a celkově to období se nese v úplně jiném duchu.
Jak některé maminky říkají, že s tím jak se narodilo druhé děťátko, najednou cítí, že rodina je úplná, celá… musím, říct, že tohle mě úplně nepostihlo. Že bych si řekla aaaaa tak teď jsme všichni, doteď tomu něco chybělo. Zaprvé už od Jasmínky jsem měla pocit, že jsme rodina, teď jsme jen o něco úžasnější rodina. A zadruhé taky si nedovedu představit, že by tohle už byla tak nějak cílová stanice. Teda ne že bych chtěla třetí miminko teď hned, HAHA! Ale zároveň když vyřazuju ty maluškatý věcičky, tak si tak nějak nedovedu představit, že už si nikdy takhle malinkatý mimuško nepoňuňám. A taky… si připadám ještě tak nějak mladá na to, aby tohle byla konečná. Ale kdo ví! Spíš mám takový nějaký pocit, že víc chápu sebe, Jasmínku, Jenůfku. Tak nějak to do sebe zapadá.
Dvě zásadní změny
Tohle šestinedělí bylo celkem nedramatické, klidné, milé, pohodové. Moje tělo jak fyzicky, tak i psychicky přeplo na nějaký automatický režim a frčelo tak, jak mělo a jediné, na co zůstal prostor bylo vlastně sžívání holek dohromady a na naučení celého toho logisticky náročného programu, tak aby byl pohodový pro nás pro všechny. Kojení si sedlo hnedka, mlíka je tak akorát (snad to vydrží), vím, jak přebalovat, jak chovat, nosit, zvedat, pokládat, co s prdíkama, soplíkem atd. Zásadní změny mezi těmi dvěma šestinedělími byly pro mě dvě.
Žádné stresy dopředu
Ta první změna je ta, že už prostě víte, do čeho jdete, co vás čeká. Není potřeba se stresovat tím, že jeden den je něco nějak, protože druhý den bude zas průšvih úplně někde jinde, nebo to bude celé na pohodu a ten další den zase bude výbuch. Tyhle věci se tak rychle mění a je zbytečné se stresovat jednou situací nebo jedním dnem. Ve výsledku s Jasmínkou to tak rychle uteklo a už je z ní veliká holka. Tehdy jsem ten čas strašně hnala, teda on hrozně rychle utíkal, ale zároveň když byl nějaký blbý den, tak jsem si říkala, ať už je po něm, ať už příjde novej den, třeba to bude lepší. Teď jsem se naučila si z každého dne vzít něco hezkého, protože si uvědomuju, že zase ani nemrknu a Jenůfka tady bude pobíhat. Jasně, některý dny jsou krizový a těším se, až Bart dojde z práce a taky jsem v jeden krizovej den bulela, když mi zavolal, že dojede o půl hodiny později. Prostě jindy by to nevadilo, ale ten den těch 30 minut hrálo roli! Ale to je zase to, že se z toho za pár minut/hodin:D oklepete a jedete dál a víte, že takových zkratů ještě pár bude a taky spoustu fantastických dnů a nemá cenu se nějak stresovat dopředu.
Žádné ambice
Ta druhá změna byla pro mě ještě zásadnější. Totiž ta, že už prostě nemáte žádné ambice. 😀 Nebo teda asi záleží, ale tohle pro mě bylo na prvním šestinedělí to vůbec nejhorší, nejtěžší. Najednou nemůžu tam, němůžu dělat tohle, nemůžu si dělat, co chci, kdy chci. A to nemyslím jenom jít večer s kamarádama do hospody nebo do klubu. To myslím i obyčejné lehnutí na gauč tehdy, kdy se mi prostě chce. Tohle byla tehdy pro mě ta největší rána. Byla jsem zvyklá být strašně akční, stíhat spoustu věcí za den. Zároveň jsem byla tak nějak celkem sobecká. To ale k mému věku a stylu života asi patřilo. „Dělám si co chci.“ Chci na jogu-jdu, nechce se mi vařit-nevařím a jdu na večeři, chce se mi na výlet-jedu, chci koupit tohle-vyrazím a jedu to koupit, chci jít ráno na snídani-no prosím. Najednou mi tohle akčnění prostě skončilo a já se vyrovnávala s tvrdou realitou dost dlouho a dost těžce. Zároveň je potřeba se vyrovnat s tím, že vašemu partnerovi se toho až zas tolik vlastně nezmění. No co kecám, vlastně jsem se s ní nikdy nevyrovnala. Možná právě až teprve teď a stejně tak nějak po svém. Po roce a půl s Jasmínkou byly ty ambice stíhat toho nějak víc a mít konkrétní představu o denním programu hodně nízko. S příchodem Jenůfky jsou na nule. Den se přizpůsobuje holkám na 110 % a já konečně začínám přijímat svoji roli mámy. Vím, že mi toho spoustu venku utíká. Utíká mi práce. Utíká mi cestování. Kamarádi, zejeména ti bezdětní. Filmy. Knihy. Gastronomie. A nemůžu říct, že mi to nechybí. Chybí. Občas se mi po tom životě stýská. Ale zároveň vím, že kdybych v něm žila, tak bych nebyla šťastná. A s příchodem Jenůfky jsem začala vnímat, jak je ta Jasmínka strašně velká, jak mi roste před očima, jak se párkrát vyspím a ona půjde do školky a bude ta velká holka s baťůžkem. A já budu mít zase tak nějak víc času na seberealizaci. Ale prostě teď je ten čas, kdy se můžu, mám a chci holkám věnovat. Kdy s nima jsem. A trvá to takovou chviličku.
Tohle mi tak nějak teprve došlo po roce a půl a jsem za to ráda. Jak se říká jedno=dítě žádné dítě, v něčem je to samozřejmě pravda, ale ta zásadní pecka a životní změna pro mě nastala s příchodem Jasmínky. Tam čekáte, kdy se ten život vrátí zase zpátky do normálu. S přichodem druhého dítěte už víte, že už normální nikdy nebude. Bude jenom krásnější, zábavnější, akčnější a rychlejší 🙂 😀
