Přesně před rokem … byla zrovna neděle … a my jsme se vrátili z Colours of Ostrava. Špinaví, zpocení, mastní, unavení, vyjetí… prostě tak, jak si to dokážete představit po 4 dnech spaní ve stanu, po 4 dnech pití a tančení.
Na Colours jsem „TO“ měla dostat, což prostě nechceš. Nechceš tohle řešit na fesťáku, chodit na ToiToiky no a všechno kolem. Jenže kdybych TO nedostala na fesťáku, ale o chvilku později, tak to zase vyjde, že TO budu mít na svatbě. No prostě prekérka. Co je horší… těžko říct. Jenže když takhle pořád něco melete v hlavě, tak se občas stane, že se to nakonec nestane. A tak se stalo, že se nic nestalo.
Colours hezky v klídku. Jenže poslední den mě začala strašně bolet prsa. A taky se mi najednou zvětšily. Já jsem nikdy prsa neměla, takže když se zvětší, byť jen trošinku, tak to poznáte. A je to divný. A když začnou bolet, taky je to divný. A když vám navíc přestane chutnat gin-tonic, tak už je to mega divný. A k tomu nepřijde menstruace…
Takže jsme po cestě koupili těhotenský test. Já už měla podezření trošku větší. Těch divností bylo víc než dost. Takže jsem raději vzala 2. Jeden takovej ten hezkej. Plastovej :D. Na památku. A pro jistotu.
No a stojíme takhle fakt odporní, smradlaví, špinaví, unavení… a na kuchyňské lince se najednou objeví dvě čárky. Já hlásím „tyvole my tam asi máme cvrčka 😀 :D, to není možný“.
Jdeme se vysprchovat, lehneme si do postele a čumíme. Totiž miminko bylo v plánu až po svatbě. A svatba je „až“ za 5 týdnů. Ale co, to je přece úplně jedno. Jestli o 5 týdnů dřív nebo později. Je to největší štěstí na světě. Stejně to ale snad ani není možný. A pořád se tak blbě smějeme. A máme strašnou radost. I když zároveň máme strach. Těch ginů-toniců a všelijakých prasáren bylo za ty 4 dny fakt hodně. Snad to cvrčíček zvládne. A zároveň přemýšlím, jestli si budu muset nechat zvětšit svatební šaty. Může mi za 5 týdnů narůst bříško? A pak se zas držíme za ruce a doufáme, že všechno bude v pořádku. Asi bych měla jít někam na ultrazvuk a na kontrolu. Jenže kam. Oba moji rodiče jsou gynekologové. A jestli je to pravda, tak jim to chci oznámit nějak hezky. I druhým rodičům. Vlastně celkově jsem tohle chtěla oznámit nějak hezky. Já miluju překvapení. A tak bych nějaké překvapení nachystala i skoro-manžílkovi. Ale vyšlo to nějak jinak. A taky to bylo vlastně překvapení. Pro nás oba. To nejkouzelnější.
A tak druhý den 24.7. jdu v tajnosti na kontrolu k panu doktorovi a koukám se na tu bublinku, kterou mám v bříšku a mám o ní strach, protože zatím se nedá nic říct, je strašně malá a těžko říct, jestli je všechno v pořádku, jestli je vůbec v děloze. A tak píšu mamce a tátovi – „Mám v břiše nějakou bublinu.“ a přikládám foto. „… bude to všechno v pořádku?“ (jak kdyby podle té fotky černobílé bublinky mohli něco usoudit). Mamka mi hned volá a říká mi… „… to máš teda hezký dárek k narozeninám, že?“ Ježiši aha, já mám dnes vlastně narozeniny, na ty jsem skoro zapomněla, o ty teďka přece vůbec nejde…
Pak už byly palce, palce, kontroly, kontroly, až se z bublinky, o které bylo hned od prvního dne jasné, že je to TA Bublinka, stala naše nejkrásnější holčička Jasmínka.
A tak jsme se včera vraceli z Colours of Ostrava už v autě 3. Po cestě jsme viděli čápa a vzpomněli jsme si, jaké to loni bylo. A zasmáli jsme se tomu, protože teď ještě žádný čáp nehrozí. Teda … aspoň si to myslíme! 😀
