Změní. Vy, kteří máte dítě, tak víte. A vy, kteří ho zatím nemáte, tak si říkáte „jasný, klasický rozumy rodičů, kteří jsou rodiče 3 dny i s cestou“ nebo „nám se to nestane“. Stane. Ale neberte to úplně negativně. Partnerství se změní, spoustu rovin ztratí, ale získá úplně nové, nevídané rozměry, které jsou mnohdy mnohem krásnější.
U nás dříve
Pro mě bylo mateřství změnou přímo grandiózní. Neříkám nepříjemnou, ale velkou. Byla jsem zvyklá dřív hodně pracovat a k tomu ještě většinu zbylého času studovat. Otěhotněla jsem týden po státnicích, kdy jsme byli zase zrovna ve finální fázi příprav na svatbu. Lítala jsem vždy od jedné věci ke druhé. Zastavit jsem se uměla jenom cíleně na hodinách yogy a cchi-kungu. Společný čas s Bártem jsme taky vždycky trávili hodně aktivně. Kino, divadlo, večeře, prochajda…
Poprvé jsem si uvědomila, že tohle skončilo, až když jsem ležela v nemocnici ve 32. týdnu. Ale o tom zase jindy. Každopádně měla jsem několik týdnů, připravit se na to, že tohle tak trochu skončilo. Aspoň to nebyl takový šok po porodu. Byl to šok o chvilku dřív.
Jasně, že člověk tak nějak chápe, že se mu život výrazně změní, ale myslím, že si předem dost dobře neuvědomuje, jak moc… naštěstí. Kdybychom to věděli, asi bychom to rodičovství ještě víc zvažovali a odkládali. A ono je to přitom tak krásné. Ale zároveň tak jiné a občas opravdu náročné.
Proč si najednou občas nerozumíme?
Nemůžu říct ani slovo. Náš tatínek je samozřejmě ten nejlepší tatínek na světě. Ale i tak. Role ženy a muže je při hlídání dítěte opravdu odlišná. Možná ne ve 100 % případů, ale pokud kojíte a máte klasické schéma – tatínek pracuje a vy jste na mateřské, pak ano.
Dítě rozhodně žádným způsobem vztah nezničí, ale nádherně ho prověří. Proč? Třeba najednou zjistíte, že máte na výchovu úplně jiný názor. Že třeba váš muž si chce sám po příchodu z práce domů odpočinout, ale vy máte pocit, že větší právo na to odfrknout si na gauči, máte jednoznačně vy. Dobře, tak chcete aspoň v klidu uvařit večeři. OK. Nechcete, ale musíte, protože už máte po celým dnu strašnej hlad. Což je další věc, protože se musíte sama sžít s rolí ženy v domácnosti. Pro někoho je to víc automatický a jednoduchý. Pro někoho extrémně těžký až úplně nereálný. Nebo se s rolí ženy v domácnosti sžít nechcete a/nebo chcete i trošku pracovat, ale váš muž to neschvaluje.
Potom, teda vlastně teď
Já jsem ze začátku byla ráda, že jsem ráda a Bárt naštěstí neměl žádná velká očekávání, nároky. Nebyl a není hysterickej, když není doma naklizený a navařený každej den. Je rád, že si občas zajdeme na večeři. Někdy uvaří sám. Jednou týdně máme paní na žehlení – i když to chvilku rozdýchával. Občas pohlídá a moc rád pohlídá. Dá se s ním rozumně bavit o tom, že 2 tréninky a 3 zápasy během jednoho týdne je i dost. A respektuje, že občas pracuju – i když mi v průběhu těhotenství kladl na srdce, ať to nedělám.
Postupně si to sedlo přesně tam, kde je nám oběma dobře. Že já vařím skoro každý večer automaticky a nepřipadám si vyždímaná jak hadr. Že si stále občas zajdeme ven na jídlo, i když teď spíš o víkendu na snídani nebo oběd než ve všední den na večeři, ale to je spíš ročním obdobím. Že Bart sám cítí, kolik jeho aktivit je ještě v pohodě a kdy už se pak začínám trošku škaredě dívat. Všechno je to tak nějak o komunikaci. Jinak to absolutně nejde. Zaprvé hormony. Zadruhé úplně nová role. Zatřetí všechno jinak.
Bojujete sama se sebou, bojujete s tím malým prďolou/malou prďolínou a nechcete ještě bojovat i s drahou polovičkou. Ale občas to jinak nejde. Já jsem si v krizových situacích pořád říkala … proč jseš ta hysterická, ukňučená, protivná ženská, která svýmu chlapovi všechno zakazuje a vylítne kvůli každé kravině. Proč? Protože jsem měla pocit, že to vlastně jinak nejde a že si jinak to svoje místo, ve kterým se budu cítit komfortně, nezískám.
A ono to všechno šlo. Jenom to fakt chtělo spolu mluvit, mluvit, mluvit. Chvilku nám to s Bártem trvalo, než jsme si uvědomili, že si musíme říkat vlastně všechno. Že bez toho to nejde. Že jinak se stále točíte v kruhu a štěkáním na sebe se to tak nijak nevyřeší, naopak samozřejmě zhorší. A taky to, že jeden neví, co se honí v hlavě druhému a jak se ten den cítí. A taky to, že občas když to nevykomunikujete úplně na 100 %, což se běžně stává, tak zařadíte zpátečku, omluvíte se a zkusíte to jinak.
Dneska jsem strašně unavená, můžeš vzít Jasmi sám ven? Dneska se mi nechce nic vařit. Zítra půjdu s klukama na pivo. O víkendu mám zápas. Chci si zajít na nehty, pohlídal bys prosím?
Zní to banálně, ale v těch banalitách je občas největší síla. Jsem strašně ráda, že jsme to s Bártem zvládli a že jsme si to všechno včas uvědomili a naučili se spolu mluvit o všem velice otevřeně. A tahkhle jednoduchej recept já pro vás mám. Počítat s tím, že ta změna přijde a být připravená o tom všem mluvit. A nespoléhat na to, že „se pochopí“ náznaky.
