Je to šílený, jak to utíká, ale ta malá prďolka je tady s náma už měsíc.
Je to úplně jinej první měsíc, než ten Jasmínčin, ve všech ohledech, pro nás všechny.
To první miminko je podle mě taková panenka Babyborn, nebo Barbínka, o kterou má člověk potřebu se pořád starat. Počurá se, pokaká – hned přebaluju. Mrčká – chovám. Pláče – kojím nebo panikařím. Poblinká se – převlíkám. Spí – kontroluju, jestli spí a jestli dýchá. A tak dále a tak dále. Teda já jsem to takhle s Jasmínkou měla. A za to se nijak nestydím, je to pochopitelný. Zároveň se nestydím za to, že teď je to vlastně úplně opačně.
Nechci tím říct, že nechávám Jenůfku pokakanou až za ušima. Jen prostě to druhé miminko – zvlášť když přijde poměrně rychle po tom prvním – už jen zařadíte do toho stávajícího programu a věnujete mu jen tolik péče, kolik prostě jde. A ono to asi cítí. Vlastně přemýšlím, jaký to je, když je první mimčo kliďas, jestli to druhé naopak cítí, že může a tak je větší nerváček, nebo je taky kliďas, nebo co když jsou oba nerváci? :D… A taky přemýšlím nad tím, jestli je Jenůfka větší kliďas i díky tomu, že já jsem „zkušenější“, klidnější a jistější a nedělám právě ty zbrklosti a nepoletuju kolem ní tolik – mnohdy až zbytečně, nebo jestli je taková prostě jenom sama od sebe. Bárt si myslí to druhé. No a pak si taky říkám, jestli jí to vydrží… snad jo, ale těžko říct, myslím, že až bude víc rozumět své sestřičce, tak se prostě nenechá jen tak ušlápnout. Zatím je to ale jednoduše kliďas a ten klid vyloženě vyhledává. Zatímco Jasmínce bylo nejlíp, když jsme měli návštěvu, bylo všude plno hluku a ruchu a dokonce se jí při tom nejlépe usínalo, Jenůfka chce klid. Nejspokojeněji usíná, když ji dám do ložnice do své postýlky nebo houpátka a ona si tam může sama v tichosti lebedit. Pak se ale často stane, že ani nezjistím, že už je vzhůru, protože se s Jasmi zažereme do nějaké akce a Jenůfka je tak tichounká a hodná, že nic nevím.
Jasmínka se taky mění ve své roli sestřičky. Už si uvědomuje, že je to napořád. A občas je to uvědomění hrozně hezké až dojemné. Chodí kontrolovat, jestli Jenůfka spinká, ráno se dívá, jestli je v postýlce, zdraví ji, posílá pusinky, když jde spát. Nebo když si hrajeme, tak se najednou zvedne, zakřičí MIMIJE … což je miminko Jenůfka … a frčí zkontrolovat, kde je a co dělá a přijde mi říct třeba, že dělá hají a že musíme být pššššt a dává si prst na bradu (přesnější umístění ještě ladíme). Jenže pak najednou jí chytne nálada, kdy prostě zkouší, co až může a co bude miminku vadit a kdy začne plakat a tak. Snažíme se mít opravdu oči na šťopkách, ale občas když jdu dát Jenůfku třeba do sedačky a Jasmi tam dosáhne, než ji stihnu zapnout už má poškrábanou hlavu. Než zamču dveře, už má ruku ve vedlejší korbě a rejpe do očiček nebo dělá „malá malá“ tak, že je z toho pěkně „velká“. Nebo když leží na přebalováku a já zjistím, že musím do skříně pro čistý oblečení nebo novou dávku ubrousků, už má ruku nahoře a snaží se Jenůfce mačkat nohu, na kterou dosáhne. Zase – je to úplně pochopitelný, hledá hranice – jak svoje, tak Jenůfčiny, dělají to i děti, kterým je 3, 5, 7 možná i 10 let, ale je opravdu potřeba se mít pořád na pozoru a vysvětlovat. Nechci to dělat nějak násilně, odhánět ji, křičet, zakazovat, aby k tomu pak neměla odpor nebo nedělala to schválně, ale zároveň je to celkem těžké, no ale snažíme se 🙂
Novou roli má i Bart. Je to pro něho o hodně náročnější, než to bylo. V podstatě si myslím, že tatínkové u prvního dítěte první měsíce mnohdy ani neví, že se něco děje. Většinou to zjistí až z našeho nasraného/zoufalého/ubrečeného výrazu :D. Často to ani tolik neprožívají, protože s tou malou placičkou není žádná zábava a na ňuchňání to taky není. Někdy se možná ani nechtějí příliš zapojovat – to je ještě strašně malý, na to přebalování si nějak netroufám, nevím, jak ho/ji mám držet, raději ho/ji vykoupej ty, stějně chce jenom prso. U druhého dítěte je to obdobně, ale s tím, že jim najednou automaticky přibudou povinnosti se starším dítkem. A tam se ta dcero-tatínkovská láska projevuje u nás na 150 %. Jasmínka je teď velkej závislák na tátovi a je to jasný. Protože když Bárt přijde domů, já odkládám Jasmínku a jdu se věnovat vaření a Jenůfce. Jenu je v ten podvečer většinou hodně vzhůru a ráda se mazlí – no jasný, protože za celý den na tohle nemáme moc čas, pak taky probíhá koupačka, kojení. V mezičase odbíhám zase míchat něco na sporáku a uklízím po stopadesátétřetí ten den to naše bojiště. Bárt má mezitím s Jasmínkou nějaké hraní, pak koupání, oblíkání, pak chystá mlíčko, pak zase nějaké čtení, hraní a nakonec jde ještě i uspávat. Dříve jsme se o to tak nějak dělili, ale teď je to opravdu z 95 % na něm, jelikož holky mají synchron a koupání, kojení/jídlo, uspávání i noční vstávání probíhá v dost podobnou dobu. Když není Bart večer doma, tak mezi holkama pobíhám já, nějak to jde, občas je to trochu náročnější, ale jde to, vždyť přes den to taky zvládáme. Včera večer jsem třeba uspala obě zaráz v Jasmínčiné posteli, protože chtěly prostě usínat ve stejnout dobu. Co ale pro Barta plyne z téhle situace – krom toho, že je teda celkem dost vytíženej tatínek i v noci a jsem mu za to moooc vděčná – je to, že se cítí „nedomazlenej“ s Jenůfkou. A ono je to tak trochu pravda, protože když přijde, pověsí se mu na krk první piraňka a Nůfka se většinou pověsí jako piraňka na mě, a tak si ji zatím prostě neužívá tolik. Jenže zase už jsme trochu znalí v těchto věcech a víme, že teď je to měsíc, zachvilku 3, 5, 10, 18 a všechno je úplně jinak.
Jenůfka je zatím z docela jiného těsta a hodně nás ty rozdíly baví pozorovat. Že chce dudlík. Nechce moc zavinovat. Šumiméďa funguje, ale že by na něm byla nějaká závislost, to zatím ani ne. Vydrží jen tak ležet a koukat. Koupání až tak neprožívá. Nesnáší hluk (což má trochu problém :). Naopak miluje hlazení po čelíčku. Co mají obě společné je láska k chování a nošení. Brzo budu mít zase mininosítečko a taky jsem pořídila zimní kapsu Nije na nošení, tak myslím, že to využijeme hezky :).
No a takhle my si zatím žijeme :).
