Možná jsem se pustila do těžkého tématu, na který má každý jiný názor. Ale chci to napsat, protože my mámy máme takové ty svoje pravdy a dost často nechceme akceptovat jiný přístup, pohled, názor. Sama se u toho občas přistihnu, i když poslední dobou čím dál méně. S druhým těhotenstvím, absolvovaným porodem i pár týdnů jako dvojmáma mi dává čím dál větší rozhled a zkušenosti s tím, jak je opravdu každé dítě jiné, každé období je jiné, a to navíc já jsem pořád jedna a ta samá máma, takže když ještě přičtu i to, že každá máma je jiná, dává mi celkem logiku, že se jako mámy občas neuemíme dohodnout, jak být tou nejlepší ze všech. A tak na většinu těch maminkovských mini-sporů mi v poslední době přijde nejlepší a nejužitečnější říct – nám to takhle vyhovuje. Tečka.
Takže tohle je můj názor na miniškolku, moje zkušenost, ať si můžete svůj vlastní názor třeba zase trochu dotvořit.
Proč?
Tak tedy… Jasmínka chodí do miniškolky. Nebo chcete-li po staru – do jesliček. Konkrétně do soukromé miniškolky mé kamarádky.
Cca do Jasmínčiného roku jsme byly akční spolu. Chodily jsme do různých kroužků, aktivit, Jasmínka se mnou chodila sem tam i do práce a když spala, já jsem zvládla něco udělat. Jenže pak se to rázem dost změnilo.
Jasmínka už přestala být miminko. Začala vyžadovat hodně pozornosti, začala si lézt a stoupat si, kde potřebovala a uspávání trvalo déle než následný spánek. Ten byl navíc tak křehký, že když jsem ji chtěla jen uspat a někde si sednout a chvilku pracovat, napsat článek, zajít něco nakoupit atd… tak byla v tu chvilku vzhůru.
Začala jsem ale taky být čím dál těhotnější a kontroly byly s Jasmínkou neúnosné. A nejenom kontroly. Prostě když jsem cokoliv kdekoliv potřebovala zařídit, nebo udělat sama pro sebe, tak to nešlo. Bylo to v tu chvíli celkem náročné a já jsem si říkala, že to není úplně vhodná cesta. O jesličkách jsem do té doby nijak neuvažovala, to už mě spíš napadalo nějaké soukromé hlídání. No jenže kdo by vám chtěl hlídat dítě takhle nárazově a chvilkově. Já jsem v hledání úspěšná nebyla. Zvažovala jsem dvě miniškolky v okolí domu, ale nakonec jsem se rozhodla pro školičku sice na druhé straně Brna, jenže u známého člověka, což v tu chvíli bylo rozhodující.
Jedno odpoledne jsme se tam stavily spolu s Jasmínkou, abychom se s “tetou” domluvily a podívaly, jestli se nám tam líbí. Líbilo, ale od této doby, do toho než jsem tam Jasmínku poprvé odvezla, ještě uplynulo poměrně hodně času. Jasmínka už byla odstavená, ale ještě spala dva spánky v kočárku, říkala jsem si, že to bude s ní strašně komplikované a že asi počkám, než bude spát jen jednou a taky než bude chodit. A než to a než ono. (Bylo jí tehdy asi 13 měsíců, takže kdybych čekala, než se rozchodí, tak se do porodu skoro ani nedočkám že :D, jenže to člověk nikdy neví 🙂
Během těhotenství
Najednou přišla série neúspěšných štací s Jasmínkou a mně v tu chvíli došlo, že to nejde. U doktorky tak strašně zuřila, že mě skoro ani nevyšetřila, protože z toho byla nervózní. Na schůzce v domečku, který si zařizujeme jsem ji musela hodinu tahat v náručí, protože špinavá nebezpečná stavba a ona si tam chtěla prolízat po schodech bez zábradlí – tehdy byla ještě nechodící. Uvědomila jsem si, že musím chránit nás všechny tři. Jak malinkou Jenůfku – ještě v bříšku, tak i sebe a taky Jasmínku. Tady ty zběsilosti nepomáhaly ani jedné z nás.
Jednou jsem teda napsala tetě Terce…. „Muzu ti ji dnes zavezt?“ Prostě mě to popadlo, v tu chvíli jsem to udělala. A výsledek? Měla jsem po roce a něco první tři hodiny jen pro sebe. Nikoho jsem nikam netahala, dala si v klidu oběd, skočila si na kontrolu. A Jasmínka? Když jsem pro ni přijela, nechtěla ani domů. Chtěla si ještě dohrát. A takhle je to od té doby pokaždé. Když ji tam nechávám, tak už mi mává, ať jdu a když přijdu, tak ještě čekám, než si dohraje.
Jasně, tahle Jasmínčina povaha a mindset tomu hodně pomohly. Kdyby se na mě lepila při odchodu a plakala vždycky, když pro ni přijdu, určitě bych neměla srdce na to ji tam nechávat. A Terka mi i potvrdila, že Jasmi je v tomhle trochu unikát a mě to nepřekvapuje, já jsem byla stejná. Ve 4 letech jsme jeli na školku v přírodě na 4 dny, já si sedla do autobusu, naši pořád postávali u okýnka a měli na krajíčku, já si stoupla na sedačku, vystrčila hlavu do toho malého otevíracího okýnečka a dětským hláskem zakřičela UŽ BĚŽTEEE…
No takže se mi tou školkou… vlastně nám všem… se hrozně ulevilo. Vím, že jí je líp, když si tam hraje s dětma a má klídek. Během těhotenství mě to fakt zachraňovalo, všechny ty kontroly, později monitory v nemocnici… to by prostě nešlo. Ty její vzteky, moje břicho a únava, tahání kočáru, tahání Jasmíka… atd. Většinou jsem to udělala tak, že jsem si „svoje“ věci naplánovala na jeden den a je jedno, co to bylo…práce, akupunktura, kontrola, pedikúra, vybírání kachliček… prostě potřebné jsem namáčkla do jednoho dne… někdy vyšly takhle dva dny v týdnu, jindy jeden den za 14 dní. Někdy na pár hodin, jindy skoro celý den. Jak bylo potřeba. Jasmínce je to jedno, ta akorát dostala víc nebo míň plínek a jídla.
Teď s Jenůfkou
Ke konci těhotenství a teď s malou Jenůfkou využívám miniškolky samozřejmě mnohem méně, protože během šestinedělí jsem nikam nelítala, nic moc nedělala, ale třeba minulý týden jsme měly sérii kontrol – moje na gynekologii, kyčle, fyzioterapie, pediatr… Takže jsem to šupla do dvou dnů, Jasmínku šupla do školky a paráda.
Zaprvé tohle by pro Jasmínku bylo úplně to nejhorší. Aneb chceš-li zažít príma den se svým dítětem – nuť ho být někde na čas, opakovaně jej vysvlíkej a oblíkej, upozorňuj ho, že má hezky sedět, že nemá utíkat, že má být potichu, říkej mu, že teď musí být hodné, protože…., opakovaně jej vytahuj a nasazuj ho opakovaně do auta a buď z toho všeho sama nervózní. To je zadělaný na den, kterej chceš škrtnout ze života dřív, než začal.
No a zadruhééé jsem si minulý týden užila poprvé od porodnice chvilky jenom s Jenůfkou, která to tak strašně zbožňuje. Toho mého času totiž dostává mnohem méně, než si zaslouží. Bohužel to během dne moc nejde. Nechce se nosit v nosítku, to jí zatím nějak nesedí, i když Jasmi byla nošenec od 4 týdnů. Jenu chce mít přehled, takže ideálně v klubíčku nebo tygřík a to zase moc nejde, protože jsem tak nějak bez ruky nebo bez obou ruk a to na obstarání Jasmi nestačí – nehledě na to, že Jasmi teď rostou špičáky a tu svoji bolest a zlost si umí velice rychle a rázně vybít právě na Nůfce.
Zhodnocení
Jak jsem říkala a na tom se asi shodneme – existuje víc druhů maminek. Ty, které by své děti nikdy nikam nedaly dřív, než je to nezbytně nutné. Ty, které by chtěly, ale děti to odmítají. A pak ty, které dávají – semtam nebo i často. Potom jsou ještě ty, které nechtějí a ani jejich děti nechtějí, ale z nějakého důvodu prostě musí.
Pokud máte hlídací babičky, tety, kámošky… buďte za to rády. Školičku tím pádem asi nepotřebujete. Pokud máte klidné dítě, které se snáze přizpůsobí vašim požadavkům a pokynům… buďte rády. Školičku asi taky nepotřebujete!
Pro mě je hlídání v miniškolce možnost, jak něco zařídit a nepřijít u toho o nervy. Daří se mi minimalizovat Jasmínčiny hysteráky, které nás obě fakt ničí. Daří se mi oběhnout potřebné v kratším čase a efektivněji. V neposlední řadě – a to říkám zcela nepokrytě – já si vždycky od Mínky i tak trochu odpočinu a jsem pak plná (dobře tak plnější:D) energie si s ní hrát, naslouchat jí, vyvarovat se záchvatům a nenasraně reagovat na její trucy.
