Riziko předčasného porodu

Dostala jsem několik zpráv k mému předchozímu článku. Některé se týkaly přímo mého pobytu v nemocnici – proč, kdy, jak dlouho, co, pomohlo atd. Tak jsem se rozhodla to rozvést, zejména pro ty z vás, kterých se to taky týká, nebo třeba jednou týkat bude a vzopomenete si, že jsem to tady řešila.

Nebudu se věnovat celému problematickému těhotenství, to zase až jindy, dnes se zaměřím pouze na období od 32. týdne.

Tvrdnutí břicha a bolestivé kopance

Už několik týdnů jsem si stěžovala na velké tvrdnutí břicha a opravdu velice bolestivé kopání. Na to ale všichni měli stále odpověď:

– To je normální
– To je tím, že jseš tak hubená
– To je tím, že nejíš, musíš víc jíst a miminko bude spokojenější a nebude tolik kopat
– To je tím, že moc pracuješ
– Ber hořčík, to se zlepší

Co je normální?

On to byl takový začarovaný kruh.

Když jste poprvé těhotná, tak vůbec nevíte, co je normální a co už normální není. Při druhém, třetím těhotenství asi máte nějaké srovnání, ale já měla dojem, že tohle normální není. Prostě intuice a ta byla celou dobu pravdivá a všichni se mě snažili přesvědčovat o opaku. Spoléhejte se tedy na vlastní intuici.

Tím, že Jasmínka tolik kopala a kopala zejména do oblasti žaludku, nebyla jsem schopná nic pořádnýho sníst, bylo mě vlastně tím hůř a jí možná taky, ale ono jíst nešlo a i když jsem se najedla, nebo se snažila jíst, klidně i prasit, baštit sladký… tak to nezabíralo, často to bylo spíš horší.

Je pravda, že hubenější ženy vnímají pohyby dítěte mnohem intenzivněji a více, občas je také zaznamenají mnohem dříve, ale určitě by pohyby neměly být celou dobu bolestivé. Občas to může být nepříjemné, když mimčo kope do žeber nebo do močáku, případně od 38. tg, pokud je miminko už hodně velké a roztahuje se, ale neměla by to být nesnesitelná bolest neustále.

Pracovala jsem, to je pravda, ale zase ne každá mamina leží s nohama nahoře od počuraného těhotenského testu. Já jsem se snažila odpočívat, polehávat, ale nestačilo to.

Hořčík jsem brala, ale nezabíralo. Je ale pravda, že jsem ho brala mnohem méně, než potom v nemocnici!

Kdy se to zlomilo

Při kontrole ve 32. týdnu se zdálo všechno OK do doby, než se kontroloval čípek. Gynekoložka zjistila, že jsem zkrácená na 24mm a že je miminko hodně dole a že by možná mohlo chtít relativně brzo ven. Problém byl v tom, že Jasmínka byla celou dobu minimálně o 2 týdny menší, než by měla být, takže v tuto chvíli vážila kolem 1400 g. Vzhledem k tomu, že jsou rodiče gynekologové a porodníci, vyslali mě ještě na kontrolu do porodnice, kde jsem chtěla případně rodit – tedy k Milosrdným bratřím v Brně.

Tam se mě ujal pan primář a zkontroloval vše ještě jednou.

„Jak často vám to tvrdne?“
„Já nevím, pane doktore.“
„Tak zhruba odhadem. 5? 10?“
„5?10? No třeba 100x?“ Každou chvilku, občas co 10 minut, občas co 5 minut, nebo 2…já vážně nevím.“
„Prokristapána, proč jste s tím nebyla někde dřív?“
„Ale já jsem to pořád říkala, že mi to tvrdne a hrozně bolí a všichni mi říkali, že je to normální.“

Řekl, že je to na okamžitou hospitalizaci, minimálně na 3 dny a potom se uvidí. V čekárně na mě čekal Bárt, byla jsem úplně vyřízená. Plakala jsem, nevěděla jsem, co mám dělat, míchalo se ve mně milion pocitů. Nechci být v nemocnici. Nechci předčasně porodit. Chci to zvládnou a vydržet. Chci aby byla Jasmulka větší. Chci jíst, ale nejde mi to. Proč se jí u mně nelíbí? Co dělám špatně? Co tady budu dělat. Já nechci jenom ležet a nic nedělat. Já chci být s Bártem doma. Já chci příští týden prostě nastoupit na mateřskou a užívat si bříško a pohůdku a nakupovat věci pro miminko.

Hospitalizace

Bárt mi zajel domů pro oblečení a já měla chvilku na to se smířit s tímhle blbým faktem. Je ale pravda, že jsem se celou dobu chlácholila tím, že 3 dny vydržím a pak mě určitě pustí.

Na pokoj jsem dostala příjemnou spolubydlící, naši mi přivezli WIFI do noťasu, ale stejně to byla chabá náhrada za „život venku“. Dostala jsem hned infuzi s magnéziem a příkaz zněl jasně – odpočívat. Každý den několikrát mi točili monitor. Když jsem si chvilku sedla, přišla sestřička a okamžitě mi vyhubovala, jestli to myslím vážně, že takhle riskuju. Takže prostě jen ležet a maximálně si podkládat pánev.

Třetí den ráno jsem byla ještě přesvědčená o tom, že přemluvím primáře, ať mě pustí domu, nebo podepíšu reverz. Jenže přišla kontrola a po třech dnech téhle ležící a infuzové kúry byl čípek na 18mm a tvrdnutí břicha pořád stejné. Monitory skákaly nahoru dolů. Pan primář mi aplikoval kortikoidy a řekl, ať se připravím, že pokud začnu rodit, tak mě hned převezou na Obilňák.

Večer zhruba v půl 10 jsem začala mít najednou úplně jiné bolesti. Menstruační. Silné. Teď už vím, že takhle bolely o pár týdnů později kontrakce. Tehdy mě taky napadlo, ježiši to je asi ono! To tvrdnutí bylo prostě tvrdnutí. Najednou celé břicho jako kamen, těžko se dýchá, těžko se dělá něco jiného, prostě počkat, než to přejde. Ale zpětně vím, že to bylo úplně jiné, než potom ty bolesti při kontrakcích. Každopádně nacpali do mě léky, další infuze a tehdy jsme Jasmínku o pár týdnů ochránili před světem :).

V tu chvíli jsem si začala uvědomovat závažnost celé situace a taky to, že se mi ten pobyt trošku protáhne. Staly se z toho 3 týdny a pak další 2 týdny doma. Ve stejném režimu. Mega dávky magnézia do žil, dvakrát týdně akupunktura, plus nějaké bylinky z Tradiční čínské medicíny. Notebook zapnutý jen na seriály a filmy. Mobil na fotky a komunikaci s rodinou a kamarády.

Ráno budíček v půl 7, vizita, v 8 snídaně, potom ještě ležení do 9, potom nějaká základní hygiena, monitor, seriál/film, oběd, dvakrát týdně velká vizita, čekání na návštěvní hodiny do 2, návštěvy, večeře, sprcha, film/seriál, v půl 10 spánek.

Taková ta aplikace na iPhonu, která vám měří počet kroků, respektive metrů, mi naměřila každý den uctihodných 70 metrů. To bylo párkrát na záchod, pak doprovodit Bárta na konec chodby a pak se vykoupat. Bříško se začalo uklidňovat. Bylo vidět, že Jasmínce ta kůra prospívá a já nezačala těhotenství počítat na týdny, ale dny. Říkala jsem si, že každý den je pro tu naši princeznu dar. Kopance byly méně bolestivé a tvrdnutí už nebylo 100x, ale třeba jen 20x.

Konec, respektive začátek

Brr… když si to vybavím, je mi zle, úzko. Ale joo nakonec jsme to zvládly. Jasmínka pomalu přibírala. I když na to, že jsem za celé těhotenství přibrala 9 kilo a z toho 5 jen za těch posledních 5 týdnů, kdy se do mě snažili všichni narvat horem spodem úplně všechno, tak stejně nakonec bylo těhotenství ukončeno v 38+0 z důvodu nedostatečného růstu plodu. Posledních 14 dní nevyrostla nic a hrozilo riziko, že placenta nebo pupečník ji dost dobře nevyživuje, nebo že by mohla mít nedostatek kyslíku.

Takže 2. března jsem se dozvěděla verdikt – pokud neporodíte do týdne, tak sraz tady ve čtvrtek 8.3., to vás začneme připravovat a 9. to vyvoláme. Nastal týden, kdy jsme se snažili všemi babskými radami Jasmínku vyhnat ven 😀 :).

Hodně lidí kolem se na mě škaredilo, proč si nechávám ukončovat těhotenství, když miminko ještě není připravené na příchod na svět a že je přece ještě maličkatá a že moje tělo samo pozná a řekne, až bude ready na to rodit a to stejný miminko. Jenže tohle je pro mě přesně ta hranice, kdy jde všechna alternativnější cesta stranou a věřím naprosto tomu, co mi říká doktor, který má několik desítek let praxi. Pokud říká, že se tam miminku moc nedaří a že by to nemuselo dobře dopadnout, tak je to pro mě informace, kterou hodlám respektovat. Zároveň Jasmínka už dostala tolik impulzů. Nejdřív ať tam dlouho vydrží, infuze, kontroly, akupunktury. Pak zase ať už je rychle venku. Tím pádem už jsme se nedokázaly naladit na stejnou vlnu, abych dokázala pochopit, co jí dělá dobře a co naopak špatně a kdy by asi tak chtěla ven.

Jasně, že jsem si představovala, že to proběhne jinak. Že mi přece začnou ty kontrakce a až budou po 3 minutách, tak se vydáme do nemocnice a nebo se tam vydáme, když mi předtím praskne ta voda. Je to ale ve výsledku důležitý? Nejdůležitější je to, že se Jasmínka, i když malinkatá, narodila úplně v pořádku a po 3 dnech jsme už byly hezky doma.

Co pomohlo a co ne?

Těžko říct. Já to nevím. Asi kombinace všeho? Ani jednotliví lékaři se neshodují v tom, co v případech hrozícího předčasného porodu a zkracujícího se děložního čípku pomáhá. Neshodují se ani jednotlivé ženy, které tím trpěly. Některé dělaly všechno možné a nic nepomohlo a některé nedělaly nic a ještě přenášely. Pravdou je, že ten můj čípek byl sice zkrácenej ve výsledku na nějakých 14 mm, ale při porodu tam držel jak přikovanej a vlastně když jsem rodila, tak ještě nebyl „úplně spotřebovanej“. Nevím na 100 %, co to v lékařské hantýrce znamená, ale dovedu si představit, že asi něco takového, že sice posledních 7 týdnů už říkal hele jsem menší a menší, ale ve výsledku to bylo úplně jedno a když se šlo do finále, tak tam držel zuby nehty a tím to taky celý zdržoval.

Dřív se říkalo „mějte nohy nahoře“, což znamenalo vyloženě, že se ženám dávaly pod postel nebo alespoň pod nohy speciální klíny, aby měly nohy výše. Potom se přešlo na klíny jen pod pánev, v dnešní době část tvrdí, že to pomáhá, druhá část, že je to blbost. é doby

To stejné platí o Utrogestanu, což je hormon progesteron, který jsem v tu chvíli užívala. Část lékařů zase tvrdí, že k ničemu.

Co určitě pomáhá je magnézium, je potřeba se hodně dobře dívat, kolik mg obsahuje jaká tabletka/rozpustňák. Neříkám, že ten s nízkým obsahem je špatný, ale je potřeba si ho vzít o to víc za den. Já jsem brala nějaké rozpustné, ale bylo toho málo, což jsem si nějak nepohlídala, potom v nemocnici jsem měla infuze a nakonec jsem přešla na tabletky.

Co pomáhá také je určitě klid, ležet, odpočívat.

Alternativa je na každém. Já jsem měla akupunkturu a brala jsem i čínské bylinky a nemůžu si to vynachválit.