Dnes je to takové zamyšlení, ale myslím, že to sem patří. Totiž. Včera se mi stala taková věc. Byla jsem za špatnou matku. Za takovou tu, jak se na ni lidi pohrdavě dívají a špitají kámošce vedle do ucha, že tohle je teda vážně vrchol všeho.
Co viděli ostatní:
Mladá matka. Kráva. Nechá děcko řvát a sama si nechá lakovat nehtíky jak pipinka. Malinká chudinka jí tam hystericky řve v kočáru. Proč si nezařídí hlídání. Nebo proč vůbec leze na nehty. Mám tady chvilku pro sebe a musí mi do toho hystericky řvát dítě.
Jak to bylo:
No potřebovala jsem na nehty. Měla jsem je už škaredé, oloupané. Nesnáším to. Byla jsem domluvená s mamkou, že mi Miňonku pohlídá. Jasmi usla v autě (zázrak) a vzhledem k tomu, že včera první 2 spánky vypustila (důvod usnutí v autě), říkala jsem si, že by mohla ten třetí spánek minimálně klasickou půl hodinku spát. Ideálně ještě i déle. Za půl hodinku se dají nehty stihnout s přehledem. Možná bych mohla i na pedikúru.
Seděla jsem ve frontě a mamka píše, že se někde sekla. Jenže najednou jsem na řadě. Některé maminky s mimčama v kočáru jsem tam takhle viděla. Já vím, že J. není tenhle typ dítěte, které vydrží pozorovat, že se mamince pečou nehty v peci. Ale tohle bychom přece mohly zvládnout ne? J. stejně ještě bude chvilku spát. A mamka stejně zachvilku dofrčí.
Tušíte správně. První vrstva laku na pravé ruce a zleva slyším cirkulárku. Oči měla ještě zavřený, ale už si řekla, že raději na sebe rychle a dostatečně hlasitě upozorní, ať si uvědomím, že s tím lakováním jsem právě skončila. Nehledě na to, že zjistila, že je v sedačce. A že v ní dokonce usla. A to je proti jejím zásadám. Vlastně byla tak trochu naštvaná sama na sebe.
Snažila jsem se ji nějak uchlácholit. Chvilku se mi to dařilo, ale dost hlasitě „povídala“. Jenže když se vám jedna ruka peče v peci a druhá lakuje na červeno, zkuste s dítětem dělat extra blbiny. No řekla jsem manikérce, ať mi prosím dolakuje ruku, dám to zapéct, vezmu si malou a počkám na mámu. Jenže během tohodle „dodělání“ spustila J. takovou sirénu, že mi ani mamka nemusela psát, jestli už jsme tam, stačilo jít jenom za hlasem. Červený nezapečený nehty jsem zabořila do sedačky a obtiskla na bodýčko.
Často všechno není tak, jak to vypadá a i kdybyby jo…dělejte to tak, jak to samy cítíte. Dejte na svou intuici, na všechno ostatní se vykašlete.
Špatná máma. Musíme se s tím vypořádat. Vždycky budeme pro některé lidi špatné mámy. I pro ostatní mámy. Sama jsem to dělala. Hodnotila jsem, soudila, odsuzovala. V prvních týdnech mé mateřské kariéry, ale ještě i dávno před ní. Ale postupem času jsem došla k tomu, že jestli mi něco na mateřství vadí, tak je to tohle. Proč by pořád někdo měl hodnotit, co dělám a jak to dělám a proč to tak dělám. Je to přece moje dítě. Moje zodpovědnost.
Tolerance. Buďme k sobě jednoduše tolerantnější. Nechme každému, ať se stará o své dítě tak, jak nejlépe uzná za vhodné, ať dělá to, co je mu příjemné.
Intuice. To je totiž to, co každá máma dostala naděleno. A i když vaše intuice by říkala něco jiného, třeba intuice jiné mámy radí přesně tohle.
Originál. Každá máma, táta i každé dítě. Nesuďme. Nesrovnávejme.
Klišé. Ale ze všeho nejdůležitější je, aby byli spokojení rodiče, aby se cítili dobře sami ve svém těle, ve své rodičovské roli i v partnerství. Potom je šťastné a spokojené i dítě a vyrůstá tak, jak má.
Tábory a věčné hádky. K ničemu.
Ty máš chůvu? Ty chodíš do práce? Ty nosíš v šátku? Ty dáváš dítě do miniškolky? Ty pracuješ z domu? Ty děláš bezplenkovku? Tvoje dítě ještě má plínky? Ty kojíš venku? Ty nekojíš venku? Ty nekojíš vůbec?
No a co? Nechme každému to svoje.
A pokud to občas nevyjde podle představ, kašlete na to, co si o vás říkají ostatní. Sami možná jednou budou v podobné situaci.
