Nejčastěji teď samozřejmě dostáváme otázku, co sžívání, jak nám to jde? :)))
Tak asi takhle. Situace 2 rodiče tzn. 4 ruce a 2 děti je celkem ideální. (I když jsme si předtím mysleli, že Jasmínku nezvládáme většinou ani ve dvou :D.) Naopak situace jen 2 ruce a 2 děti je o dost náročnější. Zvlášť když holky jsou tak nějak propojený, že všechno chtějí zaráz. Jíst, spát, vstávat, kakat. Člověk by si řekl, že je to výhoda, jenže… ty jedny ruce navíc v tu chvíli fakt chybí.
Zatím s náma byl hodně Bárt, samy jsme byly jen párkrát, takže ta opravdová zkouška ohněm nás čeká až tento týden. Jsem na to sama zvědavá.
Porodnice
Tam to bylo dost těžký, zejména pro Jasmínku. Návštěvy byly povoleny jen na chodbě, kde bylo spoustu lidí, miminek, ruchu, zakázaných věcí, takže to pořád bylo jen Jasmínko to ne, to nedělej, tam nechoď, a tak první den jsme relativně zvládli, ale druhý den byl ve znamení záchvatů, protože jestli Mínka něco ignoruje, jsou to právě zákazy.
Vyhodili nás z jedné chodby, na druhé chtěla vozit ten nemocniční kočárek s Jenu a nebo se válela po zemi nebo lezla po schodech nahoru dolů a já za ní tam zpět. Třetí den už nás naštěstí pustili domů.
Doma
Jasmi je od té doby, co jsem jí zmizela do nemocnice ale rozhozená. Možná je to i v kombinaci se špičákama, které rostou, ale je teď hodně fixovaná, má strach jen když zajdeme v bytě za roh, chce být jen s náma, ideálně oběma zaráz, usínání přes den je se záchvatem, usínání večer je tak na hodinu – nechce být sama, nechce slyšet, že se jde spát, takže ideálně usne na gauči s náma oběma, jakože jen tak mimochodem. Jakoby se bála, že půjde spát a my tu najednou nebudeme. Když přijde pomoct hlídat někdo jiný, tak stejně si moc neví rady, protože Jasmi chce být pořád u mě a nechce se pustit a všechno je jen máma a když náhodou ne, tak je zle.
Jinak ale Jasmínka reaguje na sestřičku úplně úžasně, nejraději by ji pořád muchlala, pusinkovala, hladila, což se ale samozřejmě musí strašně hlídat, protože nezná vůbec míru a sílu. Ale je to opravdu kouzelný. V některých ohledech má trošku regres, což je pochopitelný. Například když kojím, tak si vleze na gauč a občas mi jde stahovat podprsenku, že by si dala z druhého :D. Občas se projevuje už i takové to přemýšlení nad tím, co je lepší a co je moje a co je Jenůfky atd. Něco chce mít zásadně stejné jako Jenu, něco zásadně jiné. Například přebalováky musí mít dva. Na Jasmínčiném se přebalovat Jenu nemůže, ale Jasmí se občas na Nůfčiném přebalit chce atd. To už tak asi bude celý život.
Denní režim
Denní režim se teď trošku změnil nám všem, snažíme se ale vrátit co nejvíc do původního rytmu, protože Jasmínce to tak prostě vyhovuje, jak je rozladěná, tak je to s ní dost těžký. V noci se holky budí většinou zaráz, já mám Jenu, Bárt Jasmi. Obě se budí cca 4x. Na Jenu je to krása, na Jasmi trága, ale snad JE TO JEN OBDOBÍ, které sice už trvá dost dlouho, ale asi s tím nic dělat nejde. Ano, už se budila jen jednou, trochu cucla mlíka, teď jsou minimálně 3 mlíka a k tomu ještě další 1-2 probuzení, nebo pro nás přijde, ať si za ní jdeme lehnout atd. Ráno se holky budí zaráz kolem 6, občas ještě usnou, občas ne, reálně se ale vstává tak po 7, než se nakojíme, vyvrtáme, rozkoukáme atd.
V 8, půl 9 už stojí Jasmi u dveří s botama a chce ven, což znamená ještě tak 2 hodiny vydržet doma a pak až jít, což bývá dost těžký oříšek. Zvlášť to bude čím dál těžší, jak bude čím dál hnusněji :D. Mezitím Jenůfka spí nebo kouká nebo baští, tak různě. Když se vzbudí, tak kouká, když má hlad, začne mlaskat, když má velký hlad, tak začne plakat, ale jak se nabaští, tak zas spokojeně kouká a leží. Snad to teď nezakřiknu :D.
Po 10 většinou vyrazíme. Než nachytám obě holky a sebe, tak to celkem zabere, plus je to takový logistický oříšek :D. Jenu venku většinou spinká, nebo kouká. Jasmi lítá po venku, většinou dáme tak 2-3 různá pískoviště v okolí. Pak to tak nějak vyjde na čas spánku, což teď Jas těžko snáší. Někdy vydrží i hodinu brečet, kdy opravdu těžko říct, proč brečí, nebo co chce. Jestli chce spát, nebo nechce spát, nebo ji bolí zuby, nebo má hlad, žízeň… Člověk (já) je po té hodině už mnohdy fakt na nervy, že už bych na ni hystericky řvala, ať toho nechá, nebo ji dala na zadek. Přiznám se, že takové myšlenky fakt ze zoufalství mám a akorát se musím uklidňovat a uklidňovat i ji a říkat si, že prostě má nějaké trápení a potřebuje spíš pomoct, přičemž na zadek ani křičení nepomůže nikomu. Ale jooo tohle je na moje šestinedělní nervy celkem nápor, zvlášť když tím vztekáním budí Jenůfku.
Nakonec buďto usne v kočáru kolem 1 nebo pak neusne a jdeme domů a jde spát až doma třeba kolem 3. Na tohle já už prostě prdím, na to není čas, abych ji nějak uspávala na sílu. Nechce, nechce, nebo nevím, co chce, tak půjde spát, až jí to půjde líp.
Jenu si mezitím jede svůj program – prdění, koukání, kojení, spinkání, přebalování. Prostě pohůdka. Já mezitím mám buďto Jenku na starost nebo když spí, tak odpočívám taky, případně uklízím, vařím, píšu článek, dělám něco do práce nebo tak něco. Jak se Jasmi vzbudí, tak si hrajeme nějakou dobu doma a tak mezi 4 a 5 vyrážíme na ještě jednu prochajdu. Když jdeme jen tady kolem, tak vezmu kočárek jen pro Nůfku a Jasmi šlape nebo sedne na to stupátko/sedátko. Když jdeme někam dál, tak vezmem klasika dvojkočář.
Náročné pasáže
Náročné pasáže a třecí plochy tam samozřejmě jsou. Zejména když je potřeba něco pro obě zaráz. Naštěstí Bart když může, tak opravdu pomáhá moooc! Zejména ta noc je záchrana, to fakt nevím, jak bych dělala. Ale když tu není, tak samozřejmě musím frčet :D. Chybí mi chvilky, kdy jsem kojila a vzala do ruky mobil a čuměla na něco nebo něco aspoň vyřídila. Teď když kojím Jenůfku, tak je Jasmínka v tu chvíli bezprizorní a řádí nebo se chce mazlit nebo chce Jenynku mazat nebo hladit a naráz je z toho malá malá bác atd. Takže musím být pořád v pozoru a mít obě ruce ready na zásah :D. Pak jsou dost náročné ty věci stran logistiky. Když přijdu s oběma dvěma z venku a ony spí, tak to znamená tak 10 minut, než si můžu sednout na gauč, protože Jenůfka se musí hodit do postýlky, Jasmík do postele, kočár se musí vyskládat ven, vyndat malej kočár z komory, dvojkočár rozložit, poklidit korbičky atd atd. Náročné taky je, když chtějí obě něco jiného, zvlášť venku. Jenu se například začne budit, už by chtěla kojit – tzn odjet z hřiště pryč, ideálně domů, ale Jasmi se zrovna začalo líbit na skluzavce a za žádnou cenu nechce dom. Nakonec tohle končí bohužel záchvatem, vztekem, naštvání, slzama, ale bohužel jinak to nejde, vysvětlit to po dobrém také zatím nejde.
No ale jinak je to krásné a boží. To je jasnééé :)))
