Ještě není u konce, ale už se to pomalu a jistě blíží a až u konce budu, tak už si možná ani na konec těhotenství nevzpomenu. Vlastně by mě ani nenapadlo, že budu takhle “dlouho” těhotná. S ohledem na minule a na to, že se od začátku honím za Jasmi… ale je to jen důkaz, že každé miminko je jiné, každé těhotenství jiné a i můj mindset je tentokrát úplně jiný.
Tak jak většina maminek trpí nejvíc v prvním trimestru, pokud mají silné nevolnosti a potom ve třetím kvůli velkému bříšku, otokům, tlaku, dýchání a kdoví čemu, já musím říct, že si to těhotenství tyhle poslední týdny konečně užívám. To se mi nikdy nestalo. S Jasmínkou jsem neměla ten pocit ani týden nebo ani den a tentokrát jsem měla spíš dojem, že “tolik netrpím”. Pořád jsem si ale říkala, jak si někdo může to těhotenství UŽÍVAT, to přece ani nejde a jestli jo, tak fakt závidím.
Tyjo a ono to fakt existuje. Nemůžu říct, že by úderem 28. týdne přestaly všechny bolístky, tlaky, strachy a problémky, ale postupně se cítím líp, silněji, méně unavená atd. Stydká spona nebolí, bedra nebolí, břicho netlačí, dítě nekope zuřivě, v noci spím. No jasně že večer usínám u telky a ráda se i přes den, když Jasmi usne, natáhnou na gauč, ale už to není tak, že odpočítávám minuty, než Bart dojde z práce, abych mohla jít okamžitě ležet a sbírat sílu na uvaření večeře. Nákup už zvládám i jinde než jedině přes Rohlík a přes den i týden už se nemusím soustředit na domlouvání jen omezeného počtu aktivit, abych je zvládla a neunavovaly mě tolik. Prostě toho najednou zvládám víc, ne tolik co netěhotná, ale rozhodně víc než většinu těhotenství. I ta vedra mi nejvíc vadila v červnu a postupně jsem to začala být zase já, největší teplomil pod sluncem.
Nemám ani pocit, že to neutíká, nebo se nemodlím, ať už to končí. Samozřejmě se těšíme, až zas budeme chovat to malinkaté miminečko a seznamovat se a sžívat, ale zároveň vím, že to bude dost záhul, a tak si to teď tak nějak užívám. Jediný co je vlastně teď náročný je Jasmínčina nálada nebo období nebo možná tušení, že brzy bude mít konkurenci. Jenže to je takovej standard a s těhotenstvím tolik nesouvisí. Prý spíš s úplňkem ?. A pak taky ten pocit, že každým dnem to bude a nevíte přesně kdy. Takže nevíte, co si plánovat neplánovat a pak že se vás lidi taky ptají, což je přirozené a ani mi to nevadí, já se taky vždycky ptám, ale tím na sobě máte takový malý tlak nebo tam potom přijde ta myšlenka a je víc času nad tím vším přemýšlet – jak kdy a co, což úplně nejlepší není.
Občas už mám celkem silné poslíčky, a tak si říkám, že asi dost brzo pojedeme. Jenže pak si dám vanu, lehnu, usnu, přes noc semtam něco a ráno vstanu a nic. A pak zas třeba den dva nic a potom znovu. Tak jsem zvědavá, jak se to rozběhne, jenže tyhle druhé děti mají výcvik od prvních dní, a tak s nimi pak něco jen tak nehne. Tak uvidíme. ☺️❤️
