Jasmínka měla včera svátek, protože krom Jasmínky je taky Rosálie a za pár dnů má taky rok a půl. Za ten půl rok toho stihla tolik, že se nám tomu ani nechce věřit. Dokonce i za ty dva měsíce, kdy jsem psala shrnutí naposledy. Jsou dny, kdy si večer říkáme, že od rána “dospěla” o dva týdny. Pozorujeme ji, jak si hraje, jak vozí svoje miminko panenku v kočárku, chová ji, dává jí pusinky, jídlo, pití, dělá ššš, když má spinkat. Tenhle človíček, kterej byl ještě před pár měsíci sám miminkem. Pozorujeme ji jak jí, bez toho aniž bychom měli jakékoliv ambice nebo představy, ze v roce a půl bude jíst sama. Pozorujeme ji, jak sama večer usíná v té velké posteli, i když ještě před chvilkou jsem brečela vyčerpáním a zoufalstvím z toho večerního uspávacího prso-postýlka-prso-postýlka martyria. Pozorujeme ji, jak krásně chodí, jako kdyby to snad nebyl měsíc, ale rok, i když jsme před pár týdny večer na gauči hodnotili, že to do narození sestřičky asi ani nestihne. Překvapuje mě, jak se mazlí s bříškem, jak ji najednou popadne nálada a běží dát bříšku pusinky, nosí “mu” jídlo, pití. Jako kdyby fakt chápala, že je tam malý tvoreček, že […]

Tohle začíná být takový ten věk… dítě už si všechno, co dělá i co děláte vy, moc dobře uvědomuje. A některé věci, které dělá nejsou správně. Jiné zase odmítá, i když jsou nutné. Jenže co s tím. Upřímně v tomto se fakt plácám, nevím si rady, mateřská intuice selhává. Ani bych neřekla, že je to nějaké období vzdoru. To až přijde, tak to asi dost poznám. Tohle je jen prostě zkoušení. Jasmínka zkouší, co umí, co neumí, co může a nemůže, zkouší reakce a trpělivost. Jdu si jenom vyčistit zuby a když se vrátím z koupelny, tak tahle holka, která ještě ani nechodí, stojí na stole a strašně se tomu směje a prstíkem na mě kroutí a říká NENENE. Kolikrát za den jí říkám NENENE NA TEN STŮL SE NELEZE. Ale ona je to dost zábava a dělat pak na maminku prstem NENENE taky. Tak Jasmínce vysvětlím, že na ten stůl se opravdu neleze, je to nebezpečný, spadla bys, udělala bysis bebino. Divej, jaký má máma bebino (to je pravda, já takhle běžně v třetím trimestru padám i s kočárem:D). Jenže jí je to úplně jedno, dám ji dolů a za 7 vteřin na ten stůl už zase leze. Když […]

Takový velký dítě my už máme doma, to není možný. Fakt ne. Už není ani trochu miminko. A je to teď strašně prima většinou, protože už se umíme na spoustě věcech domluvit. Už na té druhé straně někdo přijímá a chápe… ne 100 % případů a taky dost často záleží, jak se jí chce to chápat/pochopit, ale většinou to funguje. Jsou to teď pořád velké skoky, co se dějí. V komunikaci, v režimu, spaní. A mně se konečně tak nějak ulevilo, to píšu úplně otevřeně a upřímně. Doteď jsem měla pocit, že když něco o minutu nestihnu tak, jak si to přeje Jasmínka, tak jsem posrala – s prominutím – jí i sobě celej zbytek dne. Nedáš spát přesně v TU chvíli, tak už neusne, nebo je protivná, nebo usne později a pak neví, co s dalším spánkem, nebo usínání trvá hodinu. Nedáš jídlo přesně v TU chvíli, tak ji pak bolí bříško v noci, nebo je protivná, nebo se v noci budí víc na mlíko. Usne ti omylem v 19:00 v autě, když jedeme od našich a i když jí po 5 minutách vzbudíš, tak máš zadělaný na veselý večer do půlnoci nebo největší protivnost na světě. Potřebuješ jít […]

Poslední týdny jedeme v úplně nestandardním rytmu. Nic nemá řád, režim, pravidla, na nic se nedá spolehnout, nálada se střídá jak počasí.  Jasmi se nakombinovalo vícero věcí, které z ní činí neodhadnutelného tvorečka, na kterého je potřeba ještě 100x více trpělivosti než normálně.  Roste 5 zubů, původně jsem myslela, ze “jen” 4 stoličky, ale přišla k tomu i horní dvojka. To je fakt na palici.    Očkování… jo mohla jsem ho přesunout, ale už máme naplánované i spalničky a ten Prevenar měl být prý předtím. Plus fakt nevím, na kdy bych to přesunula. Ty zuby už rostou 14 dní a jsou venku jen takové první minihrbolečky. Tímto tempem to může růst ještě tak půl roku :D. Po pondělním očkování měla fakt nehezkou reakci, naštěstí to bylo rychle pryč, ale měla horečku, bolely ji asi nohy, protože nechtěla lézt, chodit, jenom ležela a koukala. Normálně by byl člověk i rád, takhle to bylo spíš děsivé.   Chození. Jasmínka už vypadá, že bude každým dnem sama chodit, pořád to chce zkusit, ale má nějaký strach se pustit. To jí asi taky na klidu nějak moc nepřidává. V té hlavičce to musí šrotovat jak blázen. Plus se s tím pojí i různé pády, […]