Tenhle článek mi fakt trval, přitom je úplně banální, je tak banální, že jsem nevěděla, odkud začít. Jídlo Hezky od začátku. Přikrmovat jsme Jasmi začli od 5 měsíců. Hrozně jsem si tehdy pochvalovala, jak to jde jak po másle. Chutnalo jí všechno. Jenže ve fázi „pár lžiček toho a pár něčeho jiného za den“ se pak zasekla na strašně dlouhou dobu. Kojení už moc nevyhledávala, měly jsme za sebou několik bojkotů, flašku absolutně nechápala, takže nezbývalo, než to přežít. S Bártem nás tudíž ani moc nepřekvapilo, že v 10 měsících měla o pár gramů míň než na kontrole v 6. Jenže to byla taková blbá fáze, to její jídýlko jí nějak nechutnalo, do toho zuby, nemoci… no kruh. Já jsem se tehdy úplně vyprdla na vaření, nebavilo mě, že to nejedla, byla to ztráta času. Přišlo mi, že jí to ani nechutná. Doktor nám tehdy řekl, ať z toho neděláme vědu a dáme jí chleba s Lučinou. Jenže. V tom byl velkej problém. Jasmi si nedokázala poradit s jakýmkoliv kouskem čehokoliv. Jakmile jí uvízl v puse drobek něčeho, začala se okamžitě dusit/dávit. A chleba byl vůbec nejhorší, i když jí chutnal, přilepil se jí na patro a konec. Samozřejmě nás […]

Změní. Vy, kteří máte dítě, tak víte. A vy, kteří ho zatím nemáte, tak si říkáte „jasný, klasický rozumy rodičů, kteří jsou rodiče 3 dny i s cestou“ nebo „nám se to nestane“. Stane. Ale neberte to úplně negativně. Partnerství se změní, spoustu rovin ztratí, ale získá úplně nové, nevídané rozměry, které jsou mnohdy mnohem krásnější. U nás dříve Pro mě bylo mateřství změnou přímo grandiózní. Neříkám nepříjemnou, ale velkou. Byla jsem zvyklá dřív hodně pracovat a k tomu ještě většinu zbylého času studovat. Otěhotněla jsem týden po státnicích, kdy jsme byli zase zrovna ve finální fázi příprav na svatbu. Lítala jsem vždy od jedné věci ke druhé. Zastavit jsem se uměla jenom cíleně na hodinách yogy a cchi-kungu. Společný čas s Bártem jsme taky vždycky trávili hodně aktivně. Kino, divadlo, večeře, prochajda… Poprvé jsem si uvědomila, že tohle skončilo, až když jsem ležela v nemocnici ve 32. týdnu. Ale o tom zase jindy. Každopádně měla jsem několik týdnů, připravit se na to, že tohle tak trochu skončilo. Aspoň to nebyl takový šok po porodu. Byl to šok o chvilku dřív. Jasně, že člověk tak nějak chápe, že se mu život výrazně změní, ale myslím, že si předem dost dobře […]

Tak je to tady, první kulatiny v oblasti měsíců. Už tady nějaké byly v oblasti dnů nebo týdnů, ale tohle už je velký. Respektive je to pořád stejně malý a zároveň to číslo je dost velký. Vždyť to je zachvilku rok. Nejvíce ten 10. měsíc poznamenala nemoc, respektive 2 nemoci asi 4 dny po sobě. Nemoc Bylo to fakt blbý. Prvně celé svátky, pak 4 dny dobrý a potom onemocněl Bart a od něho jsme to během chvilky chytly taky. O první nemoci jsem psala. Druhá byla o dost dramatičtější, protože měla čtyřicítky a i když u dětí je to „běžná imunologická reakce“, tak stejně při takové věci máte o toho drobítka strach. Nechtěla nic jíst, pohubla, byla hodně unavená. Byla schopna usnout i na rameni, když jsme ji vzali ze sedačky do náruče. Takže jsme leželi všichni 3 a nějak jsme se to snažili přežít, pouštěli jsme si pohádky a filmy a po týdnu dobrý. Spaní přes den O spaní přes den jsem psala také minule hodně. Regulovala jsem to tak, že jsem ji vždy max po hodince vzbudila. Noční spaní se tím výrazně zlepšilo, respektive nebudí se na dvě hodiny a nechce si hrát. Pár lidí mi napsalo […]

Všechno nejlepší do nového roku. Ten konec byl opravdu náročný a i když měl Bart hodně volna a byli jsme na Jasmi dva, stejně jsme si vůbec neodpočali. Spíš naopak. Jasmínku totiž přepadla exantemová viróza. Píšu tuhle diagnózu jako úplnou jasnačku, ale pravda je taková, že jsme dlouho nevěděli. Průběh 25. v noci začala mít teplotu, která trvala 3 dny. Mysleli jsme si, že je to od druhého zubu, kterej se tam už rýsuje a vypadá, že se objeví každým dnem, celkem si to šudlila, nechtěla nic jíst, takže diagnóza zprvu jasná. Noci příšerný. Naprosto. I tak jsme se rozhodli, že pojedeme na „chatu“ na Čeladnou. Že tam budeme s našima, odpočineme si, pohůdka. Říkali jsme si, že tři dny teplot… to už musí být zub každou chvilku venku. Teplota sice přešla, ale zub nikde, místo toho najednou vyrážka, a to už jsme věděli, že zubem to nebude. Protrpěli jsme si další noci, ale když říkám protrpěli, tak to myslím tak, že spánek 30 minut, 30 minut hysterickej záchvat, kterej se nedal ničím zastavit. Nechtěla hladit, chovat, kojit, hrát si, spát, ležet, nic. Měli jsme o ni fakt strach. Občas přišel ale takovej blikanec, kdy to zase byla pohodová Jasmínka. […]

Poslední tři týdny – možná i krapet déle – se to u nás nese v duchu spánkových experimentů. Už jsem několikrát psala… no psala, trošku si spíš fňukala… že Jasmínka v noci nechce spát a že si chce třeba 2 hodiny hrát, nebo že se chce nekonečněkrát kojit, i když přes den do ní nemůžu nacpat mlíko skoro už ani jednou. Když se to noční vstávání opakovalo už několikátou noc po sobě, řekla jsem tehdy Jasmínce, že se mi z ní chce plakat a odešly jsme klasicky spolu do vedlejšího pokoje, kde jsem opravdu pofňukávala celé dvě hodiny. Ono se to vyčerpání totiž nastřádá. Bartovi jsem říkala, že kdybych mohla, tak podám Jasmínce výpověď a že jsem jako matka naprosto vyhořelá. Ale to bylo samozřejmě k ničemu :D. Začala jsem raději přemýšlet co a jak změním. Hrát/nehrát Někdo mi říkal.. „Tak si s ní v noci nehrajte“… ale to prostě nejde, ona spát nechce, buďto brečí a nebo nás píchá do očí, kouše do nosu, pokřikuje, mele bababababa, leze všude možně. Budí nás oba a v posteli ji nejde udržet. Samotnou ji v pokoji hrát nenechám, takže to udělám tak, že nechám B. spát – přece jenom vstává do práce – […]