Jasmínka má dneska svátek. To znamená, že je to rok, co jsem ležela v nemocnici 10. dnem a bála se, co bude dál. Tehdy jsem na náš Instagram psala tohle
Dneska má naše malá bublinka svátek. Společně ležíme 10. den v nemocnici a odpočíváme. Snažím se jí přesvědčit, ze březen je lepší měsíc na narození! Že kdyby měla takhle blízko Vánoce i svátek, tak by dostávala málo dárku. Že má na kočárku rybu a ne vodnáře (a to by měla být beran:D). A že je ještě moc malinký nedopečený mláďátko na tenhle občas dost zlej svět.
Závěr těhotenství jsem si upřímně představovala jinak. Volno, chystání, cvičení, kurzy o porodu, o kojení, těhotenské fotky, nakupování, kreslení, vyrábění, čtení atd. Pořád jsem si říkala, jooo posledních pár týdnů, teď si to začnu konečně užívat! Já dost často věci plánuju a celkem tvrdě si jdu za cílem. Stane se málokdy, že mi něco změní plány takhle dramaticky ze dne na den. Ale teď se to stalo. A já tady tentokrát nejsem sama za sebe, ale pro mnohem důležitější věc. Normálně se to uvažování asi změní až okamžikem porodu nebo v šestinedělí. Všechno tohle najednou docvakne, ale já mám vlastně štěstí, že mi to může docházet už teď. Že já už dávno nejsem já. Že budu už vždycky já jako máma a manželka. Že je to sice o ztrátě svobody a jakéhokoliv vlastního rozhodování a plánování, které ti do té chvíle přijde úplně běžné. A že se život nebude řídit mnou, ale tím rostoucím klubíčkem, pro který stejně uděláš cokoliv na světě.
A taky další věc je hrozně důležitá. Mít kolem sebe úžasný lidi, kamarády, rodinu, manžela. Prostě všechny ty, kteří na vás myslí, chodí za váma, nosí jídlo, píšou vám, pozdravují…. a za vás všechny mooc moc děkujeme ❤️
V tom, co jsem tehdy napsala je vlastně tak nějak všechno důležité. Moje těhotenství s Jasmínkou nijak pohodový a idylický nebylo. Moc jsem to nečekala, říkala jsem si… těhotenství v 25 letech… tsche, mladý tělo všechno zvládne. Jenže Jasmínka měla svou hlavu a já zase tu svou a takhle jsme na sebe narážely už když byla v bříšku. Už tehdy se vlastně projevovala její povaha. Přijde mi to až neuvěřitelný, ale je to tak.
Jasmínka si chce všechno dělat po svém a jakmile jí to není dovoleno, tak je velké zle. Všechno musíme dělat po dobrém, ale i tak to občas nejde. Často se vzteká, kope nohama do země, stejně jako to dělala v bříšku. Dává věcem, které ji naštvou nebo omylem bouchnou naštvaně hlavičku. Dělá luk, škrábe, drápe, kouše… když to není podle její představy. Ale umí být taky neskutečně veselá, hravá, zábavná, usměvavá, společenská. Strašně miluje lidi a všechny ostatní děti, miluje všechny kroužky, do kterých chodíme, není vůbec mami-typ, okamžitě zapomene, že jsem tam s ní a už v tom svým pidi věku se „jde“ bavit za kamarádama… kdoví o čem tou jejich řečí. A já ji miluju úplně celou i s tou její povahou, kterou má tak z 99 % po mně.
I proto mě mateřství každý den tolik učí. Poznávám samu sebe z druhé strany, učím se být klidná, trpělivá. Učím se ustupovat z věčí, které nejsou důležité. Chci se jet podívat na Bártův zápas, ale už vím, že když jí začnu v klidové fázi, kdy si zrovna hraje, oblíkat do kombinézy a dávat do auta, tak tam dojedu a můžu se zase otočit a jet nazpátek, protože s tím zuřivcem to prostě stejně nepůjde. Zároveň se rozvzpomínám na to, jaké to bylo, když jsem byla malá. Jak se mnou lidi jednali, když jsem nějaký záchvat měla, vzpomínám, co na mě fungovalo a co naopak nikdy, co mi v tu chvíli chybělo a co zas přebývalo.
Vzpomínám si na všechny historky našich, kterým jsem vůbec nevěřila a které mě pak jednu dobu strašně mrzely. V době, kdy přišel na svět můj brácha… nejhodnější miminko pod sluncem. Naši si to po tom všem se mnou zasloužili, však taky potřebovali 11 let na to, aby to vydýchali. Ale v pubertě jsem si občas říkala, proč jsem byla taková, proč jsem nebyla jiná, proč jsem byla já ta zlobivá, hledala jsem odpovědi na nezodpovězené otázky. Občas jsme si i s mamkou povídaly a ona říkala, že to možná bylo porodem, možná dobou, ve které jsem se jim narodila – máma šla poměrně brzo do práce, jezdila jsem do jeslí na 6:30… všechno bylo jinak než o 11 let později. Vzpomínám si na ty záchvaty, které neměly žádný důvod, prostě jsem chtěla tu scénu udělat, občas jsem chtěla víc pozornosti, občas jsem měla žízeň, ale chtěla jsem, ať na to přijdou sami, občas jsem si prostě jen chtěla vzít v červenci kabát.
Když se narodila Jasmínka, tak se mnohé ukázalo. Je to především povahou. Porod byl v pořádku, do jeslí nechodí, má všechno, co potřebuje. Ale o tom to vůbec není. Je to o tom, že Jasmínka je jen velikánská osobnost, a to jí ještě není ani rok. A ta její dušička potřebuje zároveň klidné a pohodové zacházení, ale zároveň je potřeba jí dávat naprosto jasné mantinely a nebát se na ní být přísnější. V dobrém, ale říkat razantně ne. Doufám, že sama poučena z chyb lidí, kteří se mnou tehdy zacházeli, budu s Jasmi zacházet lépe a budu víc vědět, co na ni platí.
Naši často vzpomínají, jak jsem chodila do školky a jeli jsme na školku v přírodě… byly mi ani ne 4 a já jsem nastoupila do autobusu aniž bych se rozloučila. Když jsem viděla, jak naši fňukají u okna, tak jsem si stoupla na sedačku, otevřela to malé okýnko, nacpala do něj hlavu a zakřičela … „už bežte pyč, aoj“. A já úplně vidím, jak za pár let se tahle scéna opakuje, akorát do toho okýnka cpe hlavu Jasmínka a my s Bártem bulíme, kam se nám ta malá holčička poděla a jaké to bylo fajn, když se jenom vztekala doma, že nechce jít ven.
Užívejte si s dětma každou vteřinu, mně to přijde jak teď, když jsem ležela U Milosrdných bratří, byly to fakt krušné chvíle, na které raději ani nevzpomínám a zároveň vím, jak byly strašně důležité. Že taky díky těmhle týdnům, kdy jsem musela jenom ležet, se Jasmínka narodila zdravá, silná, krásná. Važme si toho, pokud jsou naše děti zdravé, to totiž není samozřejmost, to je naprosto úžasnej dar, který nám někdo skoro zadarmo seslal!!! <3
